Článek
Slyšíte klapání bot, na které si ani nevidíte, v dálce zní křik, houkání sanitek, skřípot brzd, ale vy musíte do práce. Děti se samy nenajedí.
Přesně tak vypadal Londýn během pěti prosincových dní roku 1952, kdy město zahalil Velký smog. Katastrofa, která změnila nejen ovzduší nad britským hlavním městem, ale bez nadsázky i přístup lidstva k životnímu prostředí.
Londýn pod šedivou pokličkou
V prosinci 1952 chladné počasí a teplotní inverze vytvořily past, která uzavřela vzduch plný kouře a toxinů přímo nad městem. Obloha zmizela a s ní i obrysy budov. Hustá vrstva smogu se usadila mezi domy a ulicemi. Londýňané, zvyklí na mlhavé dny, si zpočátku varovných signálů nevšímali. Byli zvyklí na špatnou viditelnost i na zimní vzduch, který páchne výpary tak, že raději nevětráte. Ale tohle bylo něco jiného. Velký smog opravdu snížil viditelnost téměř na nulu a koncentrace toxinů ve vzduchu byla bez nadsázky smrtící.
Nemocnice se v prvních dnech plnily lidmi především kvůli obrovskému množství dopravních nehod, městské a státní orgány zprvu zaspaly, život se nezastavil. Lidé normálně chodili do práce, průmysl jel na plno a na ulicích docházelo k jedné nehodě za druhou.
Kořeny katastrofy
Už dlouho před tím, než zahalil Londýn Velký smog, se město potýkalo s neudržitelným znečištěním. Po druhé světové válce Britové jako těžařská velmoc kvalitní uhlí vyváželi, aby spláceli dluhy z doby války. Doma zůstávalo nekvalitní sirnaté uhlí, které produkovalo velké množství sazí a oxidu siřičitého. Toto nekvalitní uhlí využívaly i blízké elektrárny a teplárny. Nebývale chladné dny zvýšily spotřebu uhlí a vzdušná vlhkost ve vzduchu, už tak v Londýně častá, se kvůli inverzi zvyšovala. V aerosolu se usazovaly jedovaté částice a v londýnské mlze se tvořily sírany, tedy zředěná kapalina, paprsky světla, které chvílemi pronikly ke kapkám ve vzduchu, mlhu vysušily a kyselinu zkoncentrovaly.
Výzkumy naznačují, že ke vzniku Velkého smogu přispěla i opatření směřující k lepší kvalitě ovzduší. Pračka spalin v blízkém Battersea snižovala teplotu spalin, takže nestoupaly vzhůru, ale klesaly k zemi, takže se smog neustále držel ve městě.
Kromě toho docházelo ke znečišťování a kouři z výfukových plynů vozidel, zejména z parních lokomotiv a autobusů s naftovým pohonem, které nahradily nedávno zrušený systém elektrických tramvají.
Dne 4. prosince 1952 se nad bezvětrným Londýnem usadila anticyklóna, která způsobila teplotní inverzi a relativně chladný, stagnující vzduch se ocitl pod vrstvou teplejšího vzduchu. Vzniklá mlha se smísila s kouřem z domácích a průmyslových komínů a dalšími znečišťujícími látkami a vytvořila trvalý smog, který následující den zahalil hlavní město. Přítomnost dehtových částic sazí propůjčila smogu zelenožlutou barvu, odtud přezdívka „hráškový dým“. Navíc vládlo nebývalé bezvětří.
Ačkoli je tato událost dnes všeobecně označována jako „londýnský“ smog, znečištění ovzduší ve skutečnosti sahalo daleko za hranice hlavního města. Bílá mlha nebo ponurý smog pokrývaly většinu Británie. Nicméně v Londýně byl efekt nejvýraznější.
Pět dní ticha a strachu
Smog se usadil 5. prosince 1952. Co začalo jako běžný mlhavý den, se proměnilo v noční můru. Viditelnost klesla na několik metrů a v některých částech města nebylo vidět ani na krok. Doprava se zastavila, autobusy a tramvaje nemohly jezdit. Řidiči nechávali auta u krajnic, protože cesta byla příliš nebezpečná.
Obchodníci zavírali své obchody, koncerty a divadelní představení se rušila – diváci ani účinkující se nemohli dostat na místo. První dny nemocnice plnily oběti dopravních nehod, zbylé dny si daň vybíral jedovatý vzduch. Pacienti trpěli dušností a bolestí na hrudi.
Během pěti dní smog zabil odhadem 4 000 lidí, přičemž v následujících týdnech a měsících počet obětí stoupl na více než 12 000. Nejohroženější byli senioři, děti a lidé s respiračními onemocněními. Katastrofa přinesla neuvěřitelnou zkázu a společnost probudila.
Změna, která přišla s čistým vzduchem
Velký smog otřásl britskou vládou i veřejností natolik, že se konečně rozhodly jednat. Ovšem až o čtyři roky později byl přijat Clean Air Act z roku 1956, který se stal klíčovým momentem v historii ochrany životního prostředí. Tento zákon zavedl „bezkouřové zóny“, zakázal spalování nekvalitního uhlí v městských oblastech a podpořil přechod na čistší zdroje energie, jako je plyn a elektřina.
Tak otevřeme okno, nadechněme se zimního vzduchu a buďme vděční, že i v těchto měsících zapáchá smogem relativně málo. Věřte, že může být hůř.
Zdroje:
Tony Judt: Poválečná Evropa, Prostor, 2017.
