Zikmund „Liška ryšavá“ slaví výročí smrti. Co o něm ale možná nevíte?

Zikmundovu vychytralost nikdo ani v českých dějinách nepodceňuje. Ale to je právě ono, „vychytralost“. Náš milovaný Karel, který to všechno ostatně Zikmunda naučil (zatímco Václav očividně neposlouchal), jednal úplně stejně. Ale u něj tomu říkáme diplomacie. Zikmund byl skutečným dědicem svého otce, který se snažil pozvednout dynastii jejím členům navzdory.

Zikmund Lucemburský se nejspíš smaží v pekle české národní paměti za to, jak lstivě nechal upálit Jana Husa v Kostnici a pozval si na české husity cizí bojovníky. Slíbil přece mistru Janovi ochranu, dal mu ten glejt (ať už to znamená cokoliv, ale v učebnici to psali!). Málokdo se pozastaví nad tím, jak mohl císař, i sebemocnější, rozhodovat v procesu s kacířem, který vedli kardinálové. Zikmundův ochranný glejt platil na cestu přes všechna území, kam sahala Zikmundova formální i neformální jurisdikce. A ano, platil na cestu tam a zpět. Nemohl ovšem Husa ochránit v Kostnici ve chvíli, kdy prošel dveřmi do síně na zasedání koncilu.

Roku 1378 došlo k tomu, že byl zvolen jeden papež a následně druhý. Takže církev měla dvě hlavy – jedna sídlila v Římě a druhá v Avignonu. Svět se rozdělil na dva přibližně stejně velké tábory. Podle toho, ke komu se politicky vládci přikláněli, k tomu papeži se přikláněla i ta daná země. Dělicí čára ale nevedla pouze skrze zemské hranice. Někdy se k jinému papeži přikláněl třeba král a k jinému arcibiskup.

Co to znamenalo pro běžného člověka? Církev rozhodovala o jeho spáse, o jeho věčném životě. Běžnému člověku dával rozhřešení, svátosti i pomazání kněz. Bez těchto svátostí nebyla spása. Kněz musel být vysvěcen svým nadřízeným. A ten zase svým nadřízeným. Tato linka nesměla být přerušena a vedla až k hlavě církve, k papeži. Do Říma. Nebo do Avignonu?

Co když poslední pomazání bylo uděleno, a linie vedla ke špatnému papeži? Co když je náš sňatek vlastně neplatný a žijeme v hříchu? Schizma nepředstavovalo tedy krizi pouze politickou, ale duchovní a existenciální. Ta se dávala dohromady s jinými krizemi pozdního středověku – katastrofální neúrodou, morem a ve střední Evropě politickou nestabilitou způsobenou ctižádostivými Lucemburky. Pokusy schizma řešit dopadaly mizerně. Na koncilu v Pise roku 1409 dokonce zvolili třetího papeže a církev měla tři hlavy.

Zikmund svolal koncil do Kostnice. Tam přijel každý, kdo v církvi něco znamenal. Zikmund použil všechen svůj diplomatický um, všechny intriky a lži, jakých byl schopen, a dostal do Kostnice všechny důležité strany. A trpělivě, s tvrdohlavostí zděděnou po dědečkovi, seděl u všech jednání a poslouchal. Dal najevo kardinálům, že z Kostnice neodjedou, dokud schizma nevyřeší.

Svými vojáky za branami i uvnitř bran města své významné mlčení podporoval. A tak v listopadu 1417 byl zvolen papež nový, zatímco všichni zbylí tři byli sesazeni. A církev měla zase jen jednu hlavu. Mor válcoval obyvatelstvo dál, ale duchovní krize na chvíli skončila.

A teď si toho mocného císaře trochu polidštěme.

Zikmund Lucemburský byl geniální diplomat po otci i po dědovi. Ale na rozdíl od svého otce to neměl příliš jednoduché s manželkami. Zatímco Karel uměl uzavírat skvělé sňatky pro sebe i pro své děti přímo šalamounsky, Zikmundovi se manželky příliš nevydařily.

S Marií Uherskou byl Zikmund zasnouben už od dětství. Jeho otec mu tímto chtěl zajistit polskou korunu, která byla tou dobou s Uhrami spojena. Když ale zemřel polský král, polská šlechta tento plán odmítla a zvolila za krále manžela Mariiny sestry Hedviky. Zikmund, tehdy třináctiletý, mohl vyjít na prázdno. Jeho nastávající tchyně všechny dohody odmítla a prohlásila Marii Uherskou královnou. Navzdory zasnoubení jí našla jiného manžela. Snáze ovladatelného.

Zikmund, tou dobou braniborský vévoda, vsadil vše na jednu kartu, zastavil bratranci Joštovi Braniborsko a jel s hotovostí vynutit si sňatek s Marií. Opravdovým králem se Zikmund stal až ve chvíli, kdy byla královna matka za dodnes nevyjasněných okolností zavražděna. Uškrcena před zraky své dcery. Kdekdo vinil z objednávky brutální vraždy Zikmunda. Především této verzi věřila sama Marie. Manželství tedy nebylo šťastné a zůstalo bezdětné.

Druhá Zikmundova manželka Barbora patřila k nejkrásnějším ženám Evropy. Byla také žárlivá, ambiciózní a vznětlivá. Zikmundovi vyčítala jeho zálety, což v té době rozhodně nepatřilo k dobrým mravům manželky. Navíc proti němu zosnovala nejedno spiknutí. Ale zato dala lucemburskému rodu jedinou přeživší příslušnici – Alžbětu.

Když chcete o někom říct, že jeho plány dalece přesahují možnosti dané realitou, můžete ho přirovnat například k císaři Zikmundovi. Vyřešil papežské schizma. Tam ale nehodlal skončit. Chtěl sjednotit východní a západní křesťanstvo. Ukončit stoletou válku mezi Francií a Anglií. A vyřešit turecké nebezpečí. V bitvě u Nikopole ale dostal od Turků tak za vyučenou, že musel utíkat domů v přestrojení, aby se vyhnul potupě a zajetí. A nakonec nejvíce energie strávil řešením českého problému.

Po meči vymřeli Lucemburkové Zikmundem. Ten ovšem provdal svou jedinou dceru za Albrechta Habsburského. On a jeho syn Ladislav Pohrobek se stali českými, uherskými králi a římskými císaři. Albrecht se sice o vládu v Rakousích dělil s dalšími habsburskými sourozenci, ale i tak lze říct, že nebýt Pohrobkovy leukémie, mohli jsme tu mít habsburskou monarchii o sto let dřív. Co víc, s tímto nápadem nepřišel Zikmund, ale už jeho otec Karel, který ovšem podunajskou monarchii chystal s polsko-uherským králem Ludvíkem.

Ale on lucemburský příběh se Zikmundem stejně nekončí. Ladislav Pohrobek sice zemřel na leukémii bez mužských potomků. Po krátkém intermezzu s Jiřím z Poděbrad ale usedá na český trůn Vladislav Jagellonský. Vladislavovou babičkou byla právě Alžběta, Zikmundova dcera. Také Jagellonci vymřeli po meči ve Vladislavově synu Ludvíkovi. Ale zůstala po něm sestra provdaná za… hádejte koho? Ferdinanda Habsburského, budoucího českého krále.

Habsburkové na trůnu zůstanou až do roku 1918. Mužští potomci českých vládnoucích dynastií vymírali poměrně často. Zato skrze ženy můžeme vést linii až k bájným počátkům českých Přemyslovců. A protože to znamená odkazovat se až ke svatému Václavu, tak na to nikdy Habsburkové až do poslední chvíle nezapomněli poukazovat. Ale to už je úplně jiný příběh.

Wilhelm Baum, Císař Zikmund – Kostnice, Hus a války proti Turkům, Mladá fronta, 1996.

Jiří Kejř, Husův proces, Vyšehrad, 1999.

Vít Vlnas, Jiří Rak, Ivana Čornejová, Ve stínu tvých křídel… Habsburkové v českých dějinách, NLN, 1995.