Článek
Nobelova cena míru má znít jako nejvyšší pocta lidem, kteří dokázali udělat svět lepším místem. Jenže když se podíváme blíže, zjistíme, že na seznamu laureátů najdeme jména, která s ideálem „míru“ kolidují až zarážejícím způsobem. Od politiků spojovaných s bombardováním a válkami, přes aktivistku se sporným životopisem, až po vůdce, kteří se z role ikon rychle proměnili v obhájce genocidy či aktéry občanských konfliktů. Ukazuje se, že Nobelova cena není ani zárukou skutečné morální autority, ani stoprocentním důkazem, že oceněný přispěl k trvalému míru. Spíš než symbol hodnot je často jen odrazem nadějí, kompromisů a politických kalkulů své doby.
Henry Kissinger (1973): Ocenění v čase pokračující války
Když byl americký ministr zahraničí Henry Kissinger oceněn spolu s Lê Ðức Thọ za ukončení války ve Vietnamu, svět se rozdělil. Na jedné straně stál obraz diplomata, který pomohl zprostředkovat pařížské mírové dohody. Na straně druhé fakta: v době, kdy Nobelův výbor cenu uděloval, pokračovalo bombardování Kambodže i Laosu a válka v jihovýchodní Asii rozhodně nekončila.
Lê Ðức Thọ cenu odmítl – s tím, že ve Vietnamu stále zuří boje. Kissinger ji přijal, ale ani on si ji nedošel vyzvednout osobně do Osla. Dva členové Nobelova výboru na protest rezignovali.
Kissingerovo jméno je od té doby synonymem kontroverze: pro jedny je brilantním stratégem, pro jiné symbolem tvrdé mocenské politiky, kterou jen těžko lze spojovat s ideály „míru“.
Rigoberta Menchú (1992): Když se hrdinský příběh začne drolit
Mayská aktivistka z Guatemaly byla v roce 1992 oceněna jako hlas domorodých obyvatel, kteří po desetiletí trpěli během brutální občanské války. Její autobiografie I, Rigoberta Menchú se stala symbolem boje za spravedlnost. Jenže záhy se ukázalo, že mnohé z jejích „osobních svědectví“ nesedí.
Antropolog David Stoll zjistil, že Menchú například:
• tvrdila, že nikdy nechodila do školy – přitom studovala na katolické internátní škole a dokonce na prestižním klášterním institutu,
• popsala smrt bratra, kterého měla armáda upálit – jenže šlo o jiného příbuzného a okolnosti byly jiné,
• uváděla, že rodina přišla o půdu kvůli represím – ve skutečnosti šlo spíše o dědické spory,
• líčila, že byla osobně přítomna řadě masakrů – ale v té době studovala desítky kilometrů daleko.
Menchú se bránila tím, že její kniha není klasická autobiografie, ale „svědectví“ a kolektivní příběh Mayů. Jenže pro mnohé to zůstalo hořké: má být Nobelova cena založená na příběhu, který je v mnohém literární konstrukcí?
Aun Schan Su Ťij (1991): Od ikony svobody k obhájkyni genocidy
V roce 1991 byla Su Ťij v domácím vězení v Barmě a celý svět ji vnímal jako symbol nenásilného odporu proti vojenské juntě. Nobelova cena jí přinesla obrovskou morální podporu – a právem. Mimochodem na Nobelovu cenu ji navrhl Václav Havel. Jenže po roce 2016, kdy se dostala k moci, přišel šok.
Rohingové, muslimská menšina na západě Barmy, čelili brutálnímu vojenskému tažení: vypalování vesnic, masové znásilňování, statisíce lidí na útěku do Bangladéše. OSN to označila za etnickou čistku. A Su Ťij? Mlčela. Dokonce osobně vystoupila u Mezinárodního soudního dvora v Haagu, kde bagatelizovala utrpení Rohingů a hájila postup barmské armády.
Ikona lidských práv se tak proměnila v političku, která kryje zločiny proti lidskosti. Pro mnoho lidí tím Nobelova cena, kterou stále drží, ztratila lesk.
Jásir Arafat (1994): Ocenění, které rozdělilo svět. Nejkontroverznější Nobelova cena vůbec
Když v roce 1994 převzal palestinský vůdce Jásir Arafat Nobelovu cenu za mír společně s izraelskými politiky Šimonem Peresem a Jicchakem Rabinem za tzv. mírovou dohodu z Osla. Kritici od začátku upozorňovali, že Arafat není symbolem míru – zatímco v západních zemích se prezentoval jako státník a partner k dialogu, mnoho nejen Izraelců jej stále považovalo za člověka zodpovědného za teroristické útoky a neochotu skutečně se vzdát ozbrojeného boje.
Kontroverze se projevila i přímo v rámci Nobelova výboru: po oznámení ocenění Jásira Arafata, palestinského politika dlouhodobě podezřívaného ze spolupráce s teroristickými organizacemi, odstoupila na protest třetina členů výboru. Tím dali najevo, jak problematické je ocenit člověka, jehož minulost byla spojena s ozbrojeným odporem a násilím.
Nobelův výbor tak ocenil spíše naději než realitu. Arafatova cena dodnes zůstává jedním z nejvýraznějších příkladů toho, jak riskantní může být, když se prestižní ocenění uděluje za proces, jehož výsledek je nejistý – a jehož hlavní aktér zůstává mimořádně spornou osobností.
Barack Obama (2009): Nobelova cena za naději, ne za činy
Barack Obama byl zvolen prezidentem USA v listopadu 2008 a už v říjnu 2009 měl v kapse Nobelovu cenu míru. Důvod? Podle výboru „nový duch naděje“ a příslib jaderného odzbrojení. Jenže reálně měl za sebou v té době sotva devět měsíců v úřadu.
Kritici ironizovali, že cenu dostal „za to, že není George W. Bush“. A zatímco si Nobelovku přebíral, americké jednotky stále bojovaly v Afghánistánu a Obama později naopak rozšířil používání dronů. Někteří komentátoři dokonce poznamenali, že šlo o „nejvíc předčasně udělenou Nobelovku v historii“.
Juan Manuel Santos (2016): Mír, který Kolumbie odmítla
Kolumbijský prezident Juan Manuel Santos byl oceněn za mírovou dohodu s guerillou FARC. Cena byla udělena jen pár dní po referendu, v němž Kolumbijci dohodu odmítli.
Santos získal Nobelovu cenu, ale doma čelil odporu: kritici tvrdili, že dohoda příliš zvýhodňuje povstalce, kteří se dopustili masakrů a únosů. Paradoxní tak bylo, že mezinárodní společenství tleskalo „mírovému úspěchu“, zatímco Kolumbijci samotní řekli „ne“.
Dohoda byla nakonec upravena a schválena parlamentem, ale v očích mnoha lidí Santosova Nobelovka zůstává symbolem odtržení elit od reality.
Abiy Ahmed (2019): Od mírotvůrce k vůdci v občanské válce
Etiopský premiér Abiy Ahmed si Nobelovu cenu vysloužil za urovnání desetiletého konfliktu s Eritreou. V době udělení ceny byl vnímán jako „africký vizionář“. Jenže jen o rok později vypukla v Etiopii brutální občanská válka v Tigraji.
Abiy, který měl být tváří míru, vedl armádu do konfliktu, při němž došlo k masakrům civilistů, znásilňování žen i hladomoru způsobenému blokádou. OSN i lidskoprávní organizace mluví o možných válečných zločinech.
Z „mírotvůrce“ se stal vůdce krvavé války – a jeho Nobelova cena se dnes zdá groteskně nevhodná
Zdroje:
https://www.nobelprize.org/prizes/peace/1973/kissinger/facts
https://en.wikipedia.org/wiki/1973_Nobel_Peace_Prize
https://en.wikipedia.org/wiki/Aung_San_Suu_Kyi
https://en.wikipedia.org/wiki/Yasser_Arafat
https://cs.wikipedia.org/wiki/Nobelova_cena_za_mír
https://en.wikipedia.org/wiki/2009_Nobel_Peace_Prize
https://en.wikipedia.org/wiki/Abiy_Ahmed
