Článek
Kdyby Francesco Giuseppe Borri žil dnes, pravděpodobně by měl vlastní značku „zázračných“ přípravků a stejně početný zástup obdivovatelů i odpůrců. V Evropě 17. století ale podobná kariéra nebyla vůbec nemožná. Alchymie ještě nestála úplně mimo svět vzdělanců, lékařství mělo k dnešní medicíně daleko a panovníci byli ochotni naslouchat lidem, kteří tvrdili, že se dostali k tajemstvím přírody blíž než ostatní. Borri navíc uměl vytvořit dojem, že ví něco, co ostatní nevědí. Právě to mu dlouho otevíralo dveře paláců i domů nemocných aristokratů.
Narodil se roku 1627 v Miláně do dobře postavené rodiny. Jeho otec Branda byl uznávaný lékař a zajímal se také o chemické pokusy. Borri tedy nebyl nevzdělaný pouliční podvodník, který by jednoho dne zjistil, že na lidské důvěřivosti může vydělat. V Římě studoval v jezuitském prostředí Collegia Romana, kde působili významní učenci své doby včetně Athanasia Kirchera. Už tehdy měl ale pověst člověka, který se autoritám nepodřizuje snadno. Roku 1649 se zapletl do vzpoury studentů proti vedení semináře a školu nakonec opustil. Dál se věnoval medicíně, chemii a alchymii po svém. Odtud se jeho život mění ve směs doložených událostí a legend, v nichž není vždy snadné poznat, kde končilo přesvědčení a začínalo divadlo.
Prorok, kterému měl pomáhat archanděl Michael
Zlom přišel v roce 1654. Borri tvrdil, že měl vidění, při němž se mu zjevili svatý Pavel a archanděl Michael a oznámili mu zvláštní poslání. Postupně začal vystupovat jako člověk vyvolený k nápravě zkaženého křesťanstva. Kolem sebe vytvořil okruh následovníků a hlásal vlastní náboženské názory. Podle dobových pramenů měla jeho vize počítat dokonce s násilím proti těm, kteří by se odmítli podřídit. To už nebyla nevinná hra na mystika. Když se o něj začala zajímat inkvizice, Borri nezůstal čekat. Utekl a následující roky strávil přesouváním po Evropě.
V nepřítomnosti byl odsouzen za kacířství a v Římě byla symbolicky spálena jeho podobizna spolu s jeho spisy. On sám mezitím přes Innsbruck a Štrasburk zamířil do německých zemí a nakonec do Nizozemska. Nepřijížděl však jako anonymní uprchlík. Předcházela ho pověst Itala, který rozumí medicíně, alchymii a tajemstvím lidského těla. Ve Štrasburku se mu připisoval úspěšný zákrok na šedém zákalu. V Amsterdamu se kolem něj začali pohybovat bohatí pacienti i učenci a Borri si pořídil laboratoř, služebnictvo a žil způsobem, který skromného léčitele příliš nepřipomínal.
Lék na všechno a sen o prodloužení života
Právě tady vznikla pověst Borriho jako „zázračného lékaře“. Prodával přípravky s údajně mimořádnými účinky, zabýval se výrobou zlata a drahých kamenů a hledal látky, které by dokázaly lidské tělo obnovovat. Pozdější vyprávění z něj udělala téměř obchodníka s elixírem nesmrtelnosti. Přesnější je říci, že pracoval v tradici alchymie, která spojovala kámen mudrců nejen s přeměnou obyčejných kovů ve zlato, ale také s univerzálním lékem a prodloužením života. A nebyli to jen nevzdělaní lidé, kteří mu věřili. Když se Borri později dostal do Vídně, našli se tam vysoce postavení muži, kteří se ho nechtěli vzdát právě proto, že doufali, že od něj získají tajemství bohatství a delšího života.
Na Borrim je zajímavé, že ho nelze jednoduše odbýt jako obyčejného podvodníka. Některé jeho medicínské pokusy byly na svou dobu pozoruhodně odvážné. Zabýval se například operacemi oka a tvrdil, že dokáže obnovit jeho tekutiny pomocí speciálně připravené látky. V Kodani se metoda zkoušela na zvířatech. Královský chirurg Henrik Skriver však provedl kontrolní pokus bez Borriho přípravku a dosáhl podobného výsledku. Ukázalo se tedy, že údajně zázračná látka nejspíš nebyla tím, co zlepšení způsobilo. Je to skoro moderní příběh kontrolního experimentu, jen o více než tři století starší.
Bohatí pacienti a stále více pochybností
Jeho pověst měla i temnější stránku. V Amsterdamu se dostal do sporů s dědici bohatých pacientů a některé případy skončily před soudem. Historik Maarten Hell popisuje zámožné pacienty, kteří krátce po Borriho zásahu zemřeli, zatímco kolem jejich majetku vznikaly nepříjemné otázky. Ne všechna obvinění se podařilo prokázat a v jednom významném sporu byl Borri zproštěn podezření, jindy ale soud rozhodl v jeho neprospěch. Jeho současníci se tak dělili na ty, kteří v něm viděli mimořádného lékaře, a ty, podle nichž uměl především tahat peníze z kapes bohatých.
Přesto stále mířil výš. Po pobytu v Nizozemsku se dostal na dvůr dánského krále Frederika III., který mu v Kodani umožnil vybudovat vlastní laboratoř. Borri tam získal přístup k tehdejší intelektuální elitě a jeho práce se dostala dokonce do vědeckých časopisů. To je detail, který se do jednoduchého obrazu „šarlatána“ příliš nehodí. Sedmnácté století bylo dobou, kdy se moderní věda teprve oddělovala od starších představ o skrytých silách přírody. Lidé, kteří prováděli seriózní pokusy a posouvali poznání kupředu, mohli zároveň věřit v transmutaci kovů nebo hledat kámen mudrců. Borri tak nestál úplně mimo vědu své doby. Stál na její podivné hranici.
Inkvizice ho nakonec dostala
Jeho evropské putování skončilo roku 1670. Když směřoval do Osmanské říše, byl zadržen v habsburských zemích. Situaci vyhodnotil katastrofálně: pokusil se vystřelit na důstojníka, minul a poté spolkl jed. Přežil však a skončil ve Vídni. Ani tam jeho pověst nezmizela. Někteří vlivní lidé ho nechtěli vydat papežskému vyslanci, protože doufali, že jim prozradí svá alchymistická tajemství. Dochovaná korespondence výslovně zmiňuje naději na bohatství a prodloužení života. Nakonec ale zvítězil tlak Říma a Borri putoval pod vojenským doprovodem k inkvizici. Původní trest smrti byl změněn na doživotní vězení a Borri byl zavřen v Andělském hradě.
Ani za mřížemi však nebyl obyčejným vězněm. Směl přijímat návštěvy, pokračoval v alchymistických pokusech a několikrát dostal povolení vězení opustit, aby léčil významné pacienty. Když byl roku 1675 přiveden k nemocnému francouzskému diplomatovi, před palácem se shromáždilo tolik lidí, že se Borri musel ukázat davu z lodžie. Člověk, jehož podobiznu nechala inkvizice kdysi veřejně spálit, byl stále celebritou. Nutno dodat, že pozdější historky, podle nichž se mohl po Římě volně pohybovat, nejsou podle jeho životopisců pravdivé. Jeho výsady byly omezené a ke konci života o ně nakonec přišel.
Francesco Giuseppe Borri zemřel v Římě roku 1695. Tajemství nesmrtelnosti si tedy do hrobu nevzal – žádné takové tajemství zřejmě nikdy neměl. Přesto možná právě zde leží vysvětlení jeho neobyčejného úspěchu. Uměl nabídnout přesně to, po čem lidé toužili: nemocným naději na uzdravení, bohatým vidinu ještě většího bohatství a mocným možnost, že by se pravidla lidského života nemusela vztahovat právě na ně. A na takový slib se, jak ukazují nejen dějiny, hledají zákazníci v každé době.
Zdroje:
Salvatore Rotta: BORRI, Francesco Giuseppe, Dizionario Biografico degli Italiani, Treccani
https://www.treccani.it/enciclopedia/francesco-giuseppe-borri_%28Dizionario-Biografico%29/
Borri, the Prophet, on the „Restitutio Humorum“ and on Lens Aspiration in the 17th Century, odborný článek dostupný přes JSTOR
https://www.jstor.org/stable/26385714
Rijksmuseum: Portret van Giuseppe Francesco Borri, Pieter van Schuppen podle Jürgena Ovens
https://www.rijksmuseum.nl/en/collection/RP-P-OB-59.116
