Článek
Dějiny znají mnoho panovníků, kteří vládli desítky let. Jen málokdo si ale vzpomene na muže, jenž usedl na ruský trůn téměř náhodou – nebo alespoň to tak na první pohled vypadalo. Simeon Bekbulatovič byl korunován carem celé Rusi, přestože nepocházel z ruské dynastie, a po necelém roce zase stejně tiše zmizel z centra dění. Proč se to stalo, zůstává jednou z největších záhad vlády Ivana Hrozného.
Na první pohled může jeho příběh působit jako kuriozita z učebnic historie. Ve skutečnosti ale odhaluje mnohem víc – způsob, jakým se v tehdejším Rusku zacházelo s mocí, jak fungoval strach i loajalita šlechty a proč byl Ivan IV. ochoten sehrát jednu z nejpodivnějších politických her své doby.
Potomek Čingischána, který se ocitl v Rusku
Simeon Bekbulatovič se narodil kolem roku 1535 pod jménem Sain Bulat. Nebyl Rus, ale Tatar. Jeho rodokmen byl mimořádně prestižní – patřil mezi potomky samotného Čingischána. Ve světě tehdejších tatarských chanátů znamenal takový původ obrovskou autoritu.
Jeho otec Bek-Bulat vládl Nogajské hordě, významnému státnímu útvaru rozkládajícímu se severně od Kaspického moře. Po jeho smrti se mladý Sain Bulat dostal do sféry vlivu Moskvy, která v té době postupně rozšiřovala své území na úkor tatarských států.
Pro Ivana IV. představovali tatarští šlechtici cenné spojence. Některé poražené vládce nezabíjel ani nevyháněl, ale naopak je přijímal do svých služeb. Díky tomu získával zkušené vojáky, schopné správce i politické spojence.
Stejný osud čekal také Saina Bulata. Roku 1567 byl jmenován vládcem Kásimovského chanátu, vazalského státu podřízeného Moskvě. Kásimov sloužil jako zvláštní území, kde vládli muslimští tataři loajální ruskému carovi. Šlo o významnou funkci, ale nikdo tehdy netušil, že o několik let později bude tento muž sedět na nejvyšším ruském trůnu.
Křest, nové jméno a cesta k nejvyšší moci
V roce 1573 přijal pravoslavné křesťanství. Křest nebyl jen náboženskou událostí, ale především politickým krokem. Přijal jméno Simeon a stal se plnohodnotným členem moskevské elity.
Krátce nato se oženil s Anastasií Mstislavskou, ženou pocházející z jednoho z nejvýznamnějších ruských šlechtických rodů. Manželství jeho postavení ještě posílilo. Z cizince se během několika let stal muž, kterého začala respektovat i nejvyšší aristokracie.
Přesto nic nenasvědčovalo tomu, že by mohl někdy nahradit samotného Ivana Hrozného.
Rok, který zmátl celé Rusko
Na podzim roku 1575 přišel šok. Ivan IV. oznámil, že se vzdává titulu cara celé Rusi. Novým vládcem jmenoval právě Simeona Bekbulatoviče. Sám si ponechal pouze titul knížete moskevského a odstěhoval se z Kremlu. Formálně se tak stal podřízeným člověka, který mu ještě nedávno sloužil.
Moskevští bojaři byli v naprostém šoku. Jen málokdo si dovolil položit otázku, co se vlastně děje. Ivan Hrozný si totiž už dávno vybudoval pověst panovníka, jehož rozhodnutí se nezpochybňují.
Simeon začal podepisovat státní listiny jako car celé Rusi. Úřední dokumenty, mince i některé církevní záznamy skutečně uznávaly jeho vládu. Nešlo tedy o divadelní představení bez právních následků – alespoň navenek byl skutečným vládcem země. Ve skutečnosti však většina historiků předpokládá, že všechny důležité kroky nadále řídil Ivan Hrozný. Simeon se stal tváří moci, nikoliv jejím skutečným vykonavatelem.
Proč to Ivan Hrozný udělal?
Právě tato otázka zaměstnává historiky už více než čtyři století. Žádný dobový pramen totiž jasně nevysvětluje, co Ivana vedlo k tak neobvyklému kroku. Proto vzniklo několik teorií, z nichž každá má své zastánce i slabá místa.
Jedna z nejrozšířenějších tvrdí, že šlo o důmyslný způsob, jak připravit rozsáhlé konfiskace majetku. Během Simeonovy vlády byla řadě klášterů odebrána půda a majetek. Když se Ivan po necelém roce opět stal carem, mohl předstírat, že pouze napravuje rozhodnutí svého předchůdce. Ve skutečnosti však dosáhl přesně toho, co zamýšlel.
Jiní badatelé se domnívají, že šlo o test věrnosti ruské šlechty. Ivan mohl sledovat, kdo bez váhání přijme nového cara a kdo začne kout plány na změnu režimu. Jakmile získal potřebné informace, mohl se s nepohodlnými lidmi vypořádat.
Existuje i psychologické vysvětlení. Ivan IV. byl po smrti své první manželky a po letech válek stále nedůvěřivější, podezíravější a impulzivnější. Někteří historici proto soudí, že šlo o jeden z jeho nepředvídatelných experimentů s mocí, který měl demonstrovat, že skutečná autorita nespočívá v koruně, ale v osobě, která ji ovládá.
Pád z trůnu přišel stejně rychle jako vzestup
Simeon Bekbulatovič vládl necelý rok. V září 1576 Ivan IV. oznámil, že se znovu ujímá vlády jako car celé Rusi. Nepředcházela tomu žádná revoluce, občanská válka ani převrat. Prostě se stalo to, co panovník rozhodl.
Simeon nebyl potrestán ani popraven, jak by se dalo vzhledem k povaze Ivana Hrozného očekávat. Naopak získal rozsáhlé statky, titul velkoknížete tverského a zůstal jedním z nejvýše postavených šlechticů v zemi. Nadále se účastnil některých státních záležitostí a velel vojenským tažením.
To je jeden z důvodů, proč historici nevěří, že byl pouhou loutkou bez významu. Ivan si ho zřejmě cenil jako loajálního spojence. Přesto bylo jasné, že skutečná moc se opět soustředila výhradně do carových rukou.
Muž, který se stal nepohodlným
Po smrti Ivana Hrozného v roce 1584 se politická situace začala měnit. Na trůn nastoupil jeho syn Fjodor I., jenže skutečný vliv postupně získával Boris Godunov. Právě tehdy se Simeonova minulost stala problémem.
Ačkoliv vládl jen krátce a zřejmě pouze formálně, stále byl jediným člověkem v zemi, který mohl říci, že byl korunovaným carem celé Rusi. V období, kdy se vedly mocenské boje o následnictví, představoval i takový symbolický nárok potenciální hrozbu.
Boris Godunov proto nenechal nic náhodě. Podle dobových pramenů přiměl významné šlechtice přísahat, že Simeona nikdy nepodpoří jako případného vládce. Šlo o mimořádně neobvyklý krok, který ukazuje, že se bývalého cara obával více, než by odpovídalo jeho skutečnému postavení.
Krátce poté byl Simeon zbaven většiny majetku. Některé prameny uvádějí, že byl kolem roku 1600 dokonce oslepen. Přímé důkazy sice chybějí, ale většina historiků připouští, že k tomu pravděpodobně skutečně došlo. Oslepení bylo v tehdejších východoevropských státech častým způsobem, jak odstranit politického soupeře, aniž by byl popraven.
Poslední roky strávil v klášteře
Na počátku takzvané Smuty – období hluboké krize, hladomoru a bojů o trůn – se Simeon z veřejného života definitivně vytratil. Přijal mnišské jméno Stefan a odešel do kláštera. Poslední léta prožil v ústraní, daleko od politiky, která ho kdysi na jediný rok vynesla na samotný vrchol.
Zemřel roku 1616, tedy už za vlády prvního cara z dynastie Romanovců. Pohřben byl v moskevském Simonovském klášteře. Muž, který kdysi formálně vládl největšímu státu v Evropě, odešel téměř bez povšimnutí.
Záhada, která dodnes nemá jednoznačné vysvětlení
Příběh Simeona Bekbulatoviče fascinuje historiky právě tím, že se dochovalo jen málo spolehlivých odpovědí. Dokumenty potvrzují, že byl skutečně carem. Zároveň ale naznačují, že většinu rozhodnutí nadále činil Ivan Hrozný.
Někteří badatelé vidí v celé události brilantní politickou manipulaci. Jiní upozorňují na Ivanovu nepředvídatelnou povahu a domnívají se, že šlo spíše o demonstraci absolutní moci. Car tím mohl dát všem najevo jednoduchou, ale děsivou myšlenku: na trůn může dosadit kohokoliv a stejně bude vládcem on.
Zajímavá je i otázka, proč padla volba právě na Simeona. Vedle jeho oddanosti hrálo roli také to, že jako potomek Čingischána měl mezi Tatary mimořádnou prestiž. Ivan tak mohl jedním tahem posílit svůj vliv mezi tatarskou elitou a zároveň ukázat ruským bojarům, že jejich postavení závisí výhradně na jeho vůli.
Král na jeden rok, o kterém se téměř nemluví
Ve světových dějinách najdeme mnoho uzurpátorů, samozvaných vládců nebo panovníků sesazených během převratů. Simeon Bekbulatovič se však všem vymyká. Nebyl dobyvatelem ani revolucionářem. Nepřišel k moci silou zbraní a ani o ni nepřišel krvavým povstáním. Carem se stal proto, že to chtěl jiný car.
Právě proto zůstává jednou z nejzáhadnějších postav ruských dějin. Jeho vláda trvala sotva jedenáct měsíců, přesto dodnes vyvolává otázky, na které historici hledají odpovědi už více než čtyři sta let.
Možná právě v tom spočívá největší odkaz Simeona Bekbulatoviče. Nepřipomíná nám, jak důležitá může být moc, ale jak pomíjivá je. Stačil jediný podpis Ivana Hrozného, aby se z tatarského knížete stal car celé Rusi. A další podpis, aby se znovu proměnil v pouhého šlechtice.
Zdroje:
Perrie, Maureen: The Cambridge History of Russia. Volume 1: From Early Rus' to 1689. Cambridge University Press, 2006.
Platonov, Sergei F.: The Time of Troubles. University Press of Kansas, 1970.
de Madariaga, Isabel: Ivan the Terrible. Yale University Press, 2005.
Hosking, Geoffrey: Russia and the Russians. Harvard University Press, 2012.
https://www.britannica.com/biography/Ivan-the-Terrible
https://en.wikipedia.org/wiki/Simeon_Bekbulatovich
