Článek
Když jsem reagovala na téma přechodu pro chodce, uvědomila jsem si, že to vlastně není jen o dopravě.
Je to o způsobu myšlení.
V roce 1992 jsem měla možnost učit se marketing a reklamu u amerického učitele Michaela Minarda z agentury Open The Door. Tehdy nás učil něco, co v Čechách nikdo neznal – brainstorming. Byla to pro nás úplná novinka.
1. Nejdřív si vybereme téma.
Problém, otázku nebo oblast, kterou chceme pochopit, posunout nebo jí dát tvar.
Bez jasného tématu není kam házet myšlenky.
2. Každý může říct cokoliv.
I nesmysl. I provokaci. I myšlenku, která se zdá hloupá, přehnaná nebo nedotažená.
Právě tam často vzniká to podstatné.
3. Nikdo se nesmí smát, shazovat ani opravovat.
Neexistuje špatný nápad. Existuje jen nápad v určité fázi zrání.
Smích a ironie zabíjejí kreativitu dřív, než se nadechne.
4. Nikdo nic nehodnotí v průběhu.
Žádné „to je blbost“, „to už tu bylo“, „to nemá smysl“.
Hodnocení přijde až později – teď je prostor.
5. Vše se zapisuje.
I výstřely do tmy. I věci, které nedávají smysl.
Protože smysl se často objeví až zpětně.
6. Kritika má pauzu.
Kritické myšlení je důležité – ale ne v této fázi.
Teď tvoříme. Neuzavíráme.
7. Cílem není mít pravdu, ale pochopit.
Brainstorming není soutěž ani diskuse o vítězství.
Je to společný prostor, kde se rodí porozumění.
Jak se brainstorming vyhodnocuje
Brainstorming nekončí ve chvíli, kdy se řeknou všechny nápady.
Teprve potom začíná jeho druhá, neméně důležitá část – vyhodnocení.
A tady se pravidla mění.
Teď už je prostor pro rozum, zkušenost a realitu.
1. Nejprve se díváme, co se opakovalo
Nápady, které zazněly vícekrát, často ukazují na něco podstatného.
Ne proto, že by byly „správné“, ale proto, že se dotkly společného místa.
Opakování není náhoda. Je to stopa.
2. Hledáme nápady, které vyvolaly emoci
Smích, odpor, ticho, nejistotu, silnou reakci.
Právě tam se často skrývá téma, které stojí za pozornost.
Emoce jsou signál. Ne překážka.
3. Oddělujeme ego od podstaty
Teď už můžeme říct:
– tohle byl výstřel
– tohle je zajímavé
– tohle je proveditelné
– tohle patří stranou
Bez výsměchu. Bez shazování. Bez vítězů a poražených.
4. Kritické myšlení se vrací – ale s respektem
Teď je čas ptát se:
– Co z toho dává smysl?
– Co je reálné?
– Co by šlo rozvinout?
– Co zatím odložit?
Ne „kdo měl pravdu“, ale co nám to říká.
5. Vybíráme směr, ne definitivní odpověď
Cílem vyhodnocení není uzavřít věc jednou provždy.
Cílem je najít směr, kterým má smysl jít dál.
Brainstorming není soud.
Je to mapa.
A mapa se dá kdykoliv znovu otevřít
Mám pocit, že tímhle způsobem vlastně přemýšlím celý život. Sama sobě dělám diskutéra i kritika. Reaguji na různé texty ne proto, že bych chtěla někoho „usadit“, ale proto, že mě baví hledat, proč ve mně něco zarezonovalo – a kde je moje vlastní hranice.
I u článku o přechodu pro chodce jsem si kladla otázku:
Reaguji z ega, nebo ze zkušenosti?
Z nadřazenosti, nebo z pochopení?
A tady se dostávám k věci, která se týká mnohem širších témat než jen dopravy.
Často slýchám věty typu:
„Já bych nikdy nebyl nevěrný.“
„Já bych tohle nikdy neudělal.“
„Tohle by se mi stát nemohlo.“
Jenže ono je hrozně snadné tvrdit, co bychom nikdy neudělali… pokud jsme se do té situace nikdy nedostali.
Někdy ne proto, že bychom byli morálně pevní, ale prostě proto, že nepřišla příležitost. Nebo že nás nikdo nechtěl. Nebo že jsme nebyli vystaveni pokušení.
Skutečná síla podle mě nezačíná u věty „nikdy bych to neudělal“, ale u věty:
„Měl jsem tu možnost – a vědomě jsem se rozhodl jinak.“
Protože to už není teorie.
To je práce se sebou. S emocemi. S hormony. S touhou.
A někdy i s tím, že tím neublížíme jen druhému, ale i sami sobě.
A možná právě proto mi dnes připadá důležitější rozumět než soudit.
Ptát se, než vynášet verdikty.
A připustit si, že svět není černobílý – a že my sami jsme se v průběhu života taky měnili a měníme.
Možná i proto mám potřebu vést diskuzi spíš jako brainstorming než jako soudní líčení. A doufám, že nenapadám, neútočím, nevynáším soudy, ale jen a prostě kriticky myslím a diskutuji.
