Článek
V poslední době se v tisku i online prostoru stále častěji objevují články o výši důchodů. Čteme čísla, tabulky, procenta. Dozvídáme se, kolik kdo dostane, kdo si „měl spořit“, kdo „platil málo“ a kdo „platil hodně“.
Jenže v téhle debatě něco zásadního chybí. Život.
Zvlášť život lidí, kteří celý svůj profesní čas strávili jako OSVČ nebo živnostníci.
Podnikatel? Nebo člověk, který bojuje o přežití?
Slovo podnikatel zní vznešeně. Vyvolává představu člověka s firmou, rezervami, možnostmi. Jenže realita mnoha OSVČ je úplně jiná.
Za většinou z nich:
- nestojí korporace
- nestojí velká firma
- často nestojí ani stát
- a mnohdy ani rodina
Stojí tam jeden člověk, jeho ruce, jeho hlava, jeho zdraví.
Pracovní doba nekončí v pátek odpoledne. Nekončí ani večer. Práce se bere domů, do víkendů, do svátků. Zakázky se berou často ne proto, že jsou výhodné, ale proto, že další být nemusí. Trh je přesycený, konkurence obrovská, jistoty minimální.
Odvody a realita možností
Ano, většina živnostníků platila nízké odvody.
Ale ne proto, že by chtěla systém obejít.
Často proto, že víc prostě nešlo.
Když odečtete:
- nájem prostor
- materiál
- provozní náklady
- daně
- zdravotní pojištění
- vzdělávání
- vlastní plat
nezůstává částka, ze které by se daly platit „ideální“ odvody. Platilo se to, co bylo možné, ne to, co by bylo žádoucí v tabulkách.
Po desítkách let práce přichází výměr. Nízká renta na zbytek života. Jenže nikdo neví, jak dlouhý ten zbytek bude. Máme si šetřit na deset let? Na třicet? Na čtyřicet? Ten, kdo je nejopatrnější, se může dožít nejméně. A někdo pak celý život žije v omezení kvůli dědictví, které možná ani nepůjde těm, s nimiž měl skutečně blízký vztah. Je to loterie. Je to život.
Dva světy proti sobě?
V debatách se často střetávají dva pohledy:
„My jsme museli chodit do práce, z platu nám šly vysoké odvody.“
„Vy jste měli svobodu, mohli jste si dělat, co chcete.“
Jenže tohle dělení je příliš jednoduché.
Zaměstnanecká cesta přinášela jistotu, ale často i nechuť, vyhoření, pocit uvěznění.
OSVČ cesta přinášela svobodu, ale také trvalý stres, nejistotu a odpovědnost za vše.
Obě cesty měly svou cenu.
Obě měly své ztráty.
Štěstí, smysl a dostatek
Možná bychom se měli přestat ptát, kdo je „na tom lépe“.
A začít se ptát jinak:
- Byl ten člověk při své práci aspoň někdy šťastný?
- Dělal své řemeslo poctivě?
- Nepodváděl lidi – ne stát, ale lidi?
- Nenavyšoval ceny bezdůvodně, ale ani se nenechal zničit strachem říct si o hodnotu své práce?
Protože štěstí není totéž co zabezpečení.
Ale ani dlouhodobý strach není ctnost.
Nejde o přebytek.
Jde o dostatek.
Dostatek peněz, aby člověk nebyl v ohrožení.
Dostatek zdraví, aby mohl fungovat.
Dostatek radosti, aby měl proč vstát z postele.
Dostatek síly zvládat krize – protože charakter se pozná jen v krizi, nikdy v době, kdy je vše zalité sluncem.
Stáří bez strachu
Někteří lidé mohou pracovat i v osmdesáti. Jiní nemohou.
Někdo má majetek, jiný zkušenosti. Někdo jistoty, jiný svobodu.
Možná není cílem, aby všichni došli na stejné číslo na účtu.
Možná je cílem, aby nejzranitelnější část života – stáří – byla důstojná.
Ne třeba v přepychu.
Ale bez strachu.
A možná, že když člověk žil poctivě, pracoval čistě, přemýšlel rovně a snažil se nikomu neubližovat, může si dovolit věřit, že i tahle etapa života bude akceptovatelná. A možná i krásná. Věřím, že bude krásná.
