Článek
Děkuji autorovi původního článku za inspiraci. Jeho text mě přivedl k zamyšlení nad tím, že velikost není jen otázkou fyziky, ale i srdce.
O prázdninách se mé auto stalo nečekaným předmětem dětských úvah.
Jedno dítě o něm mluvilo jako o velkém a krásném.
Druhé zase nechápalo, jak v tak malém autě vůbec můžu jezdit.
A tehdy mě to zasáhlo.
Děti vnímají hodnotu lidí – i sebe – podle věcí, které jsou na očích.
Auto totiž vidí každý den.
Neznají poměry, vztahy ani příběhy lidí, které potkávají, ale auto vidí vždycky.
U školy, na kroužcích, při výjezdu na víkend.
V té chvíli se mi spojily dvě věci, které se možná spojit nemají:
auto a svoboda.
Vlastně jsem si přiznala něco velmi bolavého.
Že jsem svým dětem v životě dala svobodu, aniž bych je na ni připravila.
Chtěla jsem, aby jejich duše zůstaly nespoutané, aby si směly najít vlastní cestu.
Ale neukázala jsem jim, že svoboda není volnost.
Že svoboda je řád.
Je odpovědnost.
Je vědomí následků.
A že je těžká – a krásná zároveň.
Teď, když učím děti už tolik let, vidím to jasně:
Dítě je zrcadlem nás, rodičů.
Nese v sobě nejen lásku, ale i chaos, neklid, přehnané ambice nebo strach.
Je jako otisk, který jsme jim předali – a ony ho dál nosí.
Auta, značky, majetek…
To všechno děti vnímají dřív, než my vůbec otevřeme pusu.
A taky vnímají, co jsme jim schopni říct o jejich vnitřní hodnotě.
