Článek
Čtu rozhovor s jeho manželkou.
Slavný fotograf, devadesátiletý, uzavřený do sebe, prý už nekomunikuje.
A napadá mě – možná to tak má být. Možná člověk, který celý život ukazoval světu pózy, musí jednou zůstat jen se sebou. Bez diváků. Bez pozlátka.
Runy by řekly: měl všechno, ale nikdy se nenasytil.
Měl cit, ale bál se ho žít.
A nakonec zamrznul ve své vlastní póze.
Pokud si nepřiznáme, kdo opravdu jsme,
pokud se nepodíváme dovnitř – ne na to, co ukazujeme okolí,
ale na tu vystrašenou duši, která se jen chtěla cítit milovaná –
pak nikdy nedojdeme ke smíření.
Ani k úsměvu, který vychází ze skutečné radosti.
Jen budeme dál hrát, že jsme šťastní.
A jednou se možná probudíme v tom tichu, kde už není publikum.
Jen duše, která se ptá: „Pro koho jsi to všechno dělal?“
