Článek
Kolikrát za den slyšíme, že někdo „zná pravdu“?
O politice. Ten je dobrý, ten je špatný.
O historii. Jak to bylo či nebylo.
O válce. Kdo ji začal, kdo je nevinný.
O prezidentovi. O jeho odpůrcích a podporovatelích.
O světě. Jako dobrém a zlém.
Ale víme opravdu, jak to je?
Sokrates říkal: „Vím, že nic nevím.“
Aristoteles hledal pravdu v logice a řádu.
Moderní svět ji hledá v datech, statistikách a titulcích.
Vždyť se neshodneme ani u rodinného stolu.
Kolik vzdělání je třeba, abychom poznali pravdu?
Kolik knih?
Kolik rozhovorů?
Kolik zkušeností?
Kolik bolestí?
A kolik životů?
Pravda o světě je složitá.
Pravda o politicích ještě víc.
Pravda o vlasti je zatížená emocemi.
Pravda o partnerovi je zahalená našimi očekáváními.
Pravda o dětech je filtrována láskou i strachem.
Ale existuje jedna pravda, ke které máme přístup hned.
Pravda o sobě.
Jak žiju?
Čeho se bojím?
Proč se zlobím?
Co mi dělá radost?
Co zanedbávám?
Čemu věnuji čas, který už nikdy nedostanu zpět?
Náš čas na této planetě je omezený.
Možná právě proto není nejdůležitější vyhrát spor o pravdu světa.
Nejdůležitější je najít pravdivost v sobě.
Člověk je nejdůležitější bytostí svého života.
Nikdo jiný za něj neudělá práci na sobě.
Nikdo jiný za něj nenajde klid.
Nikdo jiný ho nenaučí mít se rád.
