Článek
V posledních dnech se znovu rozhořela debata o přijímacích zkouškách Cermatu.
Některé redaktorky veřejně přiznaly, že by testy samy nezvládly na více než 50 %.
A okamžitě se rozjela vlna pobouření.
Jak je možné, že jsou přijímačky tak těžké?
Jak je možné, že „běžný dospělý“ by neuspěl?
Jenže možná je otázka položená špatně.
Možná není problém v tom, že jsou přijímačky těžké.
Možná je problém v tom, že jsme si odvykli náročnosti.
V diskusi pod článkem někdo napsal, že pokud dospělý u přijímacího testu neuspěje, nemusí to být důkaz přehnané obtížnosti, ale prostě jen průměrného výkonu. A přiznám se, že na tom něco je.
Přijímací zkouška není anketa.
Je to měření připravenosti.
Děti se na ni připravují měsíce.
Chodí na doučování. Procvičují testy. Učí se pojmy.
Nejdou tam „z voleje“.
Proč by tedy dospělý měl uspět bez přípravy?
Když něco neumím, mohu si to dohledat.
Mohu si to zopakovat.
Mohu tomu věnovat hodinu nebo dvě.
To je přece podstata učení.
Možná problém není v tom, že test je těžký.
Možná jsme si jen zvykli podceňovat přípravu.
1. Ne všichni máme stejné předpoklady. A to je v pořádku.
Ve všech profesích existují rozdíly.
Jsou výjimeční chirurgové a průměrní chirurgové.
Jsou truhláři mistři a truhláři řemeslníci.
Jsou herci, kteří strhnou sál, a herci, kteří jen odehrají roli.
Proč by to ve vzdělání mělo být jinak?
Ne každý má předpoklady pro gymnázium.
Ne každý má kapacitu, disciplínu nebo studijní typ inteligence.
A to není urážka. To je realita.
Společnost ale dnes vytváří tlak: maturitu musí mít každý. Gymnázium je prestiž. Vysoká škola je norma.
Možná bychom měli přestat předstírat, že všichni máme jít stejnou cestou.
2. Doučování jako nový standard
Z vlastní zkušenosti vidím, že až 90 % rodičů dnes investuje do přípravy na přijímačky.
Rok doučování.
Placení kurzů.
Trénování „chytáků“.
A ano – část znalostí se zapomene.
Ale něco zůstane.
Zůstane disciplína.
Zůstane zkušenost, že když něco chci, musím pro to něco udělat.
Zůstane vědomí, že výsledek souvisí s úsilím.
To je přece hodnota.
3. Přísnost není krutost
Možná bychom se měli ptát opačně:
Neměly by být přijímačky náročné?
Neměly by být sítem?
Nemělo by se už v prvním ročníku ukázat, kdo na studium má a kdo ne – místo aby se studenti „zachraňovali“ až do maturity a pak vyhazovali u závěrečných zkoušek?
Náročnost není šikana.
Náročnost je respekt k oboru.
4. Co by na to řekl Komenský?
Jan Amos Komenský kladl důraz na:
- systematičnost
- kázeň
- mravní výchovu
- postupnost učení
- odpovědnost
Ne na pohodlí.
Jeho cílem nebylo vzdělání bez námahy.
Jeho cílem bylo vzdělání jako formování člověka.
Dnes často slyšíme:
„Je to moc těžké.“
„Je to stresující.“
„Je to nespravedlivé.“
Ale kde je dnes ochota přijmout, že některé věci mají být náročné?
5. Úroveň veřejného prostoru
Stačí se podívat na humor, který dnes dominují veřejnému prostoru.
„Už dlouho v sobě nosím něco a potřebuju to říct dál… Jsem na*ranej,“ začal Štěpán a hned se dostal k jádru věci. „Herci, umělci, muzikanti a všichni tihleti lepšolidi… mám toho dost… už mě nebaví dívat se na to, jak se herci, komedianti, šašci a obecně tady ta smetánka vyjadřuje ke všemu, co se děje ve světě a hlavně u nás v republice. Neviděl jsem, že by truhlář, pekař, soustružník… a všichni tihle jiní lidi, že by se snad vyjadřovali k politice. Mám toho plnou p*del,“
Vulgarita se vydává za odvahu.
Hrubost za autenticitu.
Posměch za kritické myšlení.
Děti to sledují.
Přebírají jazyk.
Přebírají normu.
A my mezitím řešíme, že jsou přijímačky příliš těžké.
Když jsem byla malá, doma se nesmělo říkat ani slovo „sranda“.
Muselo se říkat „legrace“.
Sprosté slovo bylo téměř hřích. Jazyk byl přísně hlídaný.
A já jsem měla pocit, že mě každé hrubší slovo bolí fyzicky.
Pak se to otočilo.
Ve čtrnácti jsem začala mluvit sprostě naschvál.
V osmnácti ještě víc.
Byla to vzpoura. Důkaz, že můžu.
Dnes už vím, že to nebyla svoboda. Byla to reakce.
Občas mi dnes nějaké slovo ujede. Nejsem puritán.
Ale čím jsem starší, tím víc cítím, že kultivovaný projev není omezení.
Je to volba
6. Možná by řešení bylo jinde
Možná bychom měli:
- víc mluvit o etice
- víc mluvit o odpovědnosti
- víc vést děti ke kultivovanému vyjadřování
- víc rozlišovat mezi talentem a ambicí rodiče
Ne každé dítě musí mít maturitu.
Ale každé dítě může mít důstojnost.
7. Otázka na závěr
Chceme opravdu společnost, kde:
- je laťka nízko, aby se nikdo necítil nepříjemně?
- nebo společnost, kde je laťka vysoko a my se ji učíme překonávat?
Možná přijímačky nejsou problém.
Možná jsme jen přestali chtít náročnost.
Nepíšu to proto, abych měla poslední slovo. Píšu to proto, že věřím, že laťka má smysl.
