CERMAT jako nespravedlivý filtr talentů aneb Jak pět vysokoškolaček pohořelo u přijímaček

Seděly jsme u jednoho stolu – pět kamarádek, všechny vysokoškolské diplomy a čtyři kariéry postavené na každodenním psaní - převážně holky z praxe, novinářky, co se živí tím, že skládají věty tak, aby dávaly smysl. Jelikož máme děti ve stejném věku, v záchvatu solidarity nás napadlo, že si ty slavné přijímačky zkusíme taky. Než začneme doma dělat chytré a mentorovat o shodě přísudku s podmětem, chtěly jsme vědět, do čeho naše děti vlastně jdou. Výsledek našeho experimentu? Studená sprcha pro naše akademické ego. Maximálního počtu 50 bodů nedosáhla ani jedna z nás.

Já jsem skončila na 39 bodech. Moje kolegyně, které denně redigují texty a píší komentáře, nedopadly o moc líp: jedna získala 41 bodů, druhá 36 a ta poslední, se specializací na lingvistiku, se zastavila dokonce na 31 bodech. Jediná z nás, která se češtinou neživí, přiznala, že většinu věcí otipovala - a tím si získala bodů 34 (taky cesta). Všechny jsme se navíc shodly, že největším úskalím celé zkoušky, je porozumění textu - tedy oblast, pro kterou jsme najímány do velkých vydavatelství.

Tato zkušenost otevírá otázku, která pálí tisíce rodičů: Co vlastně organizace CERMAT měří? A je vůbec možné, aby systém, který diskvalifikuje profesionály s dvacetiletou praxí, objektivně posuzoval schopnosti čtrnáctiletého dítěte?

Centrum pro zjišťování výsledků vzdělávání (CERMAT) vzniklo původně s bohulibým záměrem. Historie centralizovaného testování v Česku sahá do devadesátých let, ale klíčový zlom nastal v roce 2017, kdy se jednotné přijímací zkoušky staly povinnými pro všechny maturitní obory. Cílem bylo sjednotit kritéria, odstranit subjektivitu učitelů při vlastních zkouškách a vytvořit transparentní žebříček.

Zastánci systému, mezi něž patří i bývalý ředitel CERMATu Jiří Zíka, argumentují „objektivitou a spravedlností“. Podle nich je jednotný test jediným způsobem, jak srovnat žáka z výběrové pražské školy s žákem z malotřídky v pohraničí. Z hlediska statistiky a pedagogické měřitelnosti (tzv. psychometrie) jsou testy konstruovány tak, aby tvořily Gaussovu křivku – tedy aby se výsledky většiny populace pohybovaly v průměru a jen hrstka dosáhla extrémů.

Jenže v tom tkví kámen úrazu. Objektivita totiž neznamená spravedlnost. Pokud je „metr“ nastaven tak, že neměří schopnost používat jazyk, ale schopnost dekódovat testové pasti, pak se ze zkoušky stává pouhý administrativní filtr.

Když jsem nedávno potkala Jana Mühlfeita, globálního stratéga a kouče, který se dlouhodobě věnuje rozvoji lidského potenciálu, mluvili jsme o tom, proč české školství tak úporně trvá na modelech z 19. století. Mühlfeit, který sám prošel vrcholovým managementem Microsoftu a dnes radí, jak odemykat dětský talent, nešetřil kritikou. Shodli jsme se na tom, že současná podoba JPZ je v podstatě, řekněme, nedokonalá.

CERMAT není o zkušenostech, o kreativitě ani o skutečných znalostech. Je to v podstatě nástroj pro vygenerování peněz. Je to byznys se strachem, který nutí rodiče investovat do paralelního vzdělávacího trhu.

Protože samotná školní výuka k úspěchu v testech často nestačí, vznikl kolem CERMATu obrovský ekosystém soukromých firem. Doučování, přípravné kurzy „nanečisto“, mobilní aplikace s predikcí otázek – to vše stojí tisíce korun měsíčně. Rodič, který chce pro své dítě úspěch, nemá jinou možnost než platit. Je to v podstatě legální forma společenské segregace: kdo má peníze na přípravu, ten má větší šanci, že jeho dítě „pochopí klíč“.

Z hlediska vývojové psychologie a pedagogiky je důležité rozlišovat mezi fluidní inteligencí (schopnost řešit nové problémy) a naučenou vědomostí (dril). CERMAT testy se v posledních letech staly natolik specifickými, že na ně lze aplikovat metodu zvanou „teaching to the test“.

Odborníci na vzdělávání potvrzují, že žák deváté třídy, který poslední půlrok strávil vyplňováním starých testů, bude u zkoušky pravděpodobně úspěšnější než vysokoškolsky vzdělaný novinář. Proč? Protože se nenaučil česky, ale naučil se „jazyk CERMATu“. Naučil se rozpoznávat typické chytáky, eliminovat nesprávné odpovědi podle formálních znaků a pracovat v časovém presu, který neodpovídá reálné kognitivní zátěži.

Jak upozorňuje například obecně prospěšná společnost EDUin, takto koncipované testy nevypovídají nic o tom, jak bude žák na střední škole úspěšný. Často se stává, že žák, který se testovou logiku „nabifluje“, u zkoušek exceluje, ale po přijetí zjistí, že mu chybí hlubší souvislosti a schopnost samostatného studia. Systém ho sice vpustil dovnitř, ale nijak neprověřil jeho skutečnou připravenost na studium.

Jedním z nejbolestivějších témat je dopad těchto testů na děti se speciálními vzdělávacími potřebami (SVP). Pedagogicko-psychologické poradny (PPP) sice mohou žákům přiznat úlevy (navýšení času, použití kompenzačních pomůcek), ale samotná povaha testu zůstává vysoce diskriminační.

Dyslektici a dysgrafici, kteří mohou mít IQ vysoce nad průměrem, jsou v testu, který vyžaduje bleskovou vizuální analýzu textu a bezchybné přepisování do záznamových archů, v obrovské nevýhodě. Jak uvedla ve svých vyjádřeních řada odborníků z klinické psychologie, pro tyto děti není test zkouškou z češtiny, ale zkouškou z jejich handicapu. Pokud i my, dospělé a zdravé ženy, narážíme na nejednoznačnost zadání, jak se v něm má orientovat dítě, jehož mozek zpracovává psaný text odlišně?

Současný systém jednotných přijímacích zkoušek trpí schizofrenií. Na jedné straně chce být objektivním arbitrem, na druhé straně se stal nástrojem sociálního inženýrství a byznysu. Pokud se dítě připraví, test udělá, protože je „navrčené“, ale následně na škole neobstojí, protože mu chybí skutečné dovednosti, je něco špatně.

Systém má dnes mnoho metrů: měří rychlost, měří odolnost vůči stresu, měří hloubku peněženky rodičů. Ale měří jen velmi málo to nejpodstatnější – schopnost kriticky myslet, tvořit a používat mateřský jazyk jako nástroj k porozumění světu.

CERMAT se stal „bránou“, ale místo aby hlídal kvalitu, hlídá jen průchodnost potrubí. My, čtyři novinářky u kuchyňského stolu, jsme tu bránu sice neotevřely na maximum, ale aspoň jsme nahlédly do jejího soukolí. A to, co jsme viděly, není povzbudivé. Je to mrazivé potvrzení toho, že naše děti nejsou hodnoceny podle toho, co v nich je, ale podle toho, jak moc jsou ochotny se ohnout před tabulkovou logikou jednoho státního úřadu.

Přesvědčila jsem se o tom sama, když jsem seděla nad úlohou číslo 14. Jako novinářka jsem zvyklá vnímat text v jeho celistvosti, vnímat rytmus věty a sémantické nuance. Jenže právě tady přišel náraz. Text v zadání byl stylisticky tak neohrabaný, že by v každé kvalitní redakci prošel brutální korekturou. Moje mysl automaticky začala text opravovat, hledat logické vazby a stylistickou čistotu. Našla jsem pět problematických míst, ale test se mě ptal jen na jedno jediné – na to, které odpovídá striktně definovanému lingvistickému pravidlu vytrženému z kontextu.

Je to fascinující paradox. Čím více o jazyce víte, čím hlouběji vnímáte jeho vrstvy, tím těžší pro vás může být omezit se na jediné „správné“ křížkování. Je to jako hrát šachy s někým, kdo sice zná pravidla tahů, ale zcela ignoruje strategickou krásu hry.

Moje kolegyně, jejíž rukou prošly tisíce stran textu, získala 33 bodů. Znamená to, že neumí česky? Samozřejmě že ne. Znamená to, že její profesní zkušenost a cit pro živý jazyk jsou v přímém rozporu s mechanickou povahou standardizovaného testu. Stát vytvořil systém, který měří schopnost „trefit se do klíče“, ale zcela míjí schopnost jazyk skutečně ovládat a tvořivě s ním pracovat. A to je pro budoucí generace studentů přinejmenším k zamyšlení.

Tento text není voláním po zrušení zkoušek. Rozumíme potřebě státu mít srovnatelná data a objektivní měřítko. Je to však výzva k hlubší diskusi o tom, co považujeme za skutečnou vzdělanost. Chceme školství, kde je nejvyšší metou půlroční dril na jeden konkrétní typ testu, nebo systém, který dokáže rozpoznat a podpořit talent i u dětí, které uvažují v širších souvislostech a odmítají se nechat svázat tabulkovou logikou?

Naše malá domácí zkušenost ukázala, že mezi „naučenou vědomostí“ pro test a skutečnou „jazykovou kompetencí“ pro život zeje hluboká propast. Pokud v tomto sítu uvíznou i profesionálové, kteří českým jazykem dýchají, měli bychom se ptát, kolik budoucích talentovaných spisovatelů, vědců nebo kreativců v tomto systému zbytečně ztratíme jen proto, že se jejich myšlení nevešlo do kolonky?