Článek
Když se na mne v průběhu prosince obrátil jeden z poškozených rodičů s naléhavou, takřka až zoufalou prosbou o medializaci jeho letitého sporu, netušila jsem, jak hlubokou a bolestivou sondu do případů prostého selhání tuzemského systému tato kauza otevře.
Tento člověk mi poskytl k nahlédnutí rozsáhlý soubor dokumentů, které mapují několik let vyčerpávajících soudních a správních peripetií. Z listin, které prošly mýma rukama, je zřejmá snaha odvolávat se až k mezinárodním institucím, neopomíjeje ani Evropský soud pro lidská práva. Byl to příběh o ztrátě, která byla systematicky budována skrze úřední razítka a vágní formulace, jež postupně vymazávaly jednu z klíčových postav z dětství nevinného děvčátka…
Původně osobní vhled do jedné kauzy však získal nečekaně širší rozměr skrze odezvu, která následovala po mém článku o neplacení výživného. Vedle očekávaných reakcí na neplniče se mi totiž začali ozývat i další lidé s naprosto opačnou zkušeností. Právě tyto osudy rodičů, kteří své povinnosti hradí s absolutní precizností, a přesto čelí přerušení kontaktu se svými dětmi, mě utvrdily v tom, že nejde o izolovaný incident.
Sémantická past: Když se banální gesto mění v důkazní břemeno
V soudních síních se totiž nebojuje jen důkazy, ale především sémantikou. Slovo „incident“ má totiž v justičním jazyce specifickou a překvapivě i mimořádně těžkou váhu. Je to výraz dostatečně robustní na to, aby se stal pilířem odůvodnění rozsudku, jímž soud definitivně zapoví rodiči kontakt s dítětem.
V rodinně-právních sporech se málokdy setkáváme s objektivním posuzováním reality, neboť systém si místo toho koncipuje takzvaný celkový obraz rodiče. Jakmile je jeden z aktérů stigmatizován jako konfliktní či nerespektující pravidla, začne být i na to nejvíce neutrální chování nahlíženo výhradně prizmatem rizika. Představte si otce, který stojí před školou a dívá se do oken. Ví, že tam někde sedí jeho dítě. Jen zvedne ruku a zamává – v běžném světě banální gesto, v hlášení asistované organizace však „narušení hranic“ a nátlak na psychiku nezletilého. Význam činu se zde neodvíjí od reality, nýbrž od zvolené interpretační optiky úředníka.
Právě v tomto bodě narážíme na past binárního vidění světa, která tak často ochromuje veřejnou diskuzi. Častým protiargumentem zastánců současného postupu justice bývá poukaz na nutnost ochrany dítěte před domácím násilím či toxickým prostředím. Je nepochybné, že v případech skutečného ohrožení musí stát zasáhnout s nekompromisní silou. Kritika, kterou zde předkládám, však nemíří na ochranu obětí, ale na systémovou slepotu, která nedokáže rozlišit mezi patologickým agresorem a rodičem, jenž je do role „problémového“ vmanévrován pouze svou vytrvalostí při domáhání se práva na kontakt. Justice, která v zájmu eliminace rizika paušálně rezignuje na dokazování a uchyluje se k preventivnímu zákazu, se dopouští nebezpečného zjednodušení, které ve výsledku poškozuje právě ono dítě, jež má chránit.
Delegovaná spravedlnost: Když soudy ustupují úřednímu formalismu
V tomto kontextu je nezbytné zmínit myšlenky Daniely Kovářové, která jako advokátka i odbornice na etiku rodinného práva dlouhodobě poukazuje na znepokojivý trend: postupnou erozi soudcovské autonomie ve prospěch metodik OSPODu.
Můžete sice namítat, že sociální pracovníci jsou těmi, kdo jsou terénu nejblíže a jejichž vhled je pro ochranu dítěte nenahraditelný. A v ideálním světě by tomu tak bylo. Praxe je však bohužel taková, že justice často trpí iluzí, že dokáže nahradit chybějící dohodu rodičů pouhým štosem papírů. Namísto rychlého rozhodování založeného na exaktních důkazech tak soudy nezřídka měsíce čekají na úřední zprávy, které se ve své podstatě stávají spíše subjektivní interpretací „nejlepšího zájmu dítěte“ než věcnou analýzou reality. Kritika Kovářové míří přímo na komfortní alibismus systému: z rodiče se stává „incident“ právě proto, že justice rezignovala na svou roli suverénního arbitra. Soudce se tak z nezávislého ochránce práv mění v pouhého vykonavatele doporučení a znaleckých posudků, které Kovářová trefně označuje za novodobé modly opatrovnického práva, k nimž se upínáme častěji než k prosté logice a lidskosti.
Psychologický rozměr tohoto vymazání rodiče pak přesně pojmenovává psycholožka Pavla Koucká. Ta ve svých pracích o dětské psychice varuje před stavem, kdy se dítě v zájmu vlastního citového přežití adaptuje na patologickou situaci tím, že potlačí vztah k jednomu z rodičů. Tato vynucená loajalita k pečující osobě pak podle Koucké vytváří v identitě dítěte prázdné místo, které se v dospělosti stává zdrojem hlubokých psychických potíží. Odborníci zde hovoří o takzvané kaskádě ztrát, kdy dítě neztrácí jen tátu nebo mámu, ale i širší rodinné vazby a hlavně - pocit ontologického bezpečí. Učí se mrazivé lekci, že láska je podmíněná a blízkost může být kdykoliv arbitrážně odejmuta.
Zároveň je nutné připustit – a toto je klíč k pochopení hloubky problému – že ne každý odpor pečujícího rodiče je automaticky manipulací. Existují případy, kdy je odtažitost dítěte skutečnou reakcí na nevhodné chování druhého rodiče, které úřady nedokážou exaktně pojmenovat, ale dítě je intuitivně cítí. I justice se zde de facto ocitá v pasti: má vynucovat styk i proti zjevnému odporu dítěte, a riskovat jeho další traumatizaci, nebo má ustoupit a riskovat zpřetrhání biologické vazby? Je to volba mezi dvěma špatnými řešeními. Většina z nás se však shodne na tom, že kritika justice je v případech, kde soud rezignuje na zkoumání příčin a spokojí se s formálním omezením styku, které konflikt neřeší, oprávněná.
Cesta z labyrintu institucionalizovaného bezpráví
Otázka poškozených rodičů, kteří se ocitli v tomto soukolí, je prostá: Co s tím lze dělat? Odpověď je však naneštěstí mnohem méně přímočará. Jakmile se v systému petrifikuje obraz problémového rodiče, jeho dekonstrukce vyžaduje nadlidské úsilí. Rezignace však není řešením. Právní obhajitelnost v těchto případech musí stát na důsledném rozporování každé vágní formulace a na neúnavném trvání na proporcionalitě soudních zásahů. Tam, kde vnitrostátní prostředky selhávají, se otevírá prostor pro mezinárodní přezkum u Evropského soudu pro lidská práva, který již v několika rozsudcích proti České republice konstatoval, že stát musí vyvinout maximální úsilí k zachování rodinných vazeb.
Změna se nemůže odehrát jen v paragrafech, musí se zrodit především v odpovědnosti každého rodiče, který je schopen položit si zásadní otázku, zda právě teď nevzniká v jeho dítěti bolest, která jej bude provázet navždy. Justice může nastavit pravidla, ale nemůže nahradit integritu a empatii. Pokud budeme slepě tleskat rozsudkům bez porozumění jejich kontextu, riskujeme, že legitimujeme systém, který namísto ochrany dětství páchá institucionalizované bezpráví.
Zvláštní poděkování patří panu Miroslavu Flanderovi, který mě s maximální otevřeností seznámil se svým problémem:
Věnováno všem rodičům, kteří svůj boj nevzdali.
Zdroje:
Daniela Kovářová (2014). Rodina v právu a bezpráví.
