Článek
Zatímco politické elity v Bruselu definují ambiciózní cíle v rámci strategií „Od zemědělce ke spotřebiteli“ (Farm to Fork) a prosazují nekompromisní zelenou politiku, v zákulisí mezinárodní diplomacie dochází k procesům, které tyto ideály staví do světla hlubokého pokrytectví. Stojíme před kritickou výzvou: jak ochránit integritu českého trhu a zdraví našich občanů v časech, kdy jsou desetiletí budovaná pravidla bezpečnosti obětována na oltář globálních obchodních ambicí?
V zákulisí diplomatických salonů se finalizuje dohoda, která může proklamace, jako jsou „udržitelnost“ či „zelená transformace“, proměnit v pouhé prázdné floskule. Obchodní pakt mezi Evropskou unií a blokem Mercosur – zahrnujícím Brazílii, Argentinu, Paraguay a Uruguay – není jen dalším v řadě technokratických smluv o volném obchodu. Je to fundamentální civilizační volba, která staví krátkodobý profit průmyslových konglomerátů nad dlouhodobou biosekuritu evropského kontinentu a integritu českého zemědělství.
Potravinářská komora České republiky (PK ČR) v tomto ohledu dlouhodobě plní roli neúprosného korektiva politického optimismu. Její výhrady, artikulované skrze odborné platformy typu Foodnet.cz, nejsou projevem zpátečnického protekcionismu, nýbrž hlubokou analýzou hrozící asymetrie. Stojíme totiž před paradoxem: na jedné straně budujeme v rámci Evropské unie a zejména v České republice jeden z nejsofistikovanějších systémů kontroly kvality na světě, na straně druhé se chystáme otevřít stavidla produkci, která tyto standardy nejen nesplňuje, ale v mnoha ohledech je přímo neguje.
Architektura nerovnosti
Základní argumentační linie, kterou hlasy odborníků konzistentně zastávají, spočívá v odhalení nekalé soutěže, kterou dohoda Mercosur de facto legalizuje. Evropský zemědělec je dnes subjektem pod neustálým drobnohledem – od omezení pesticidů přes přísná pravidla welfare zvířat až po precizní evidenci každého kroku v potravinovém řetězci. Česká republika v tomto ohledu dosáhla mimořádného postavení. Data Státní veterinární správy (SVS) opakovaně potvrzují, že tuzemské maso vykazuje prakticky nulová rezidua antibiotik. To není náhoda, ale výsledek drakonických norem a vysoké odbornosti českých veterinářů a technologů.
V zemích Jižní Ameriky je však paradigma produkce nastaveno diametrálně odlišně. Tamní agrární giganti operují v prostředí, kde jsou antibiotika často využívána jako levný růstový stimulant, nikoliv jako prostředek léčby. Je to hazardní hra s biosekuritou, jejímž výsledkem je maso kontaminované látkami, které jsou v EU z dobrých důvodů zakázány. Pokud tedy Brusel argumentuje volným trhem, zamlčuje fakt, že nejde o soutěž rovnocenných partnerů, ale o souboj kvality s kvantitou, kde je kvalita trestána za své vysoké náklady. Nemůžeme vyžadovat po našich výrobcích „hru podle pravidel“, pokud na stejné hřiště vpustíme hráče, kteří pravidla vůbec neuznávají.
Antibiotická rezistence jako importovaný problém
Polemika nad dohodou Mercosur nesmí zůstat jen u ekonomických čísel; musí se transformovat do debaty o veřejném zdraví. Jedním z nejpalčivějších problémů, který odborná veřejnost vyzdvihuje, je právě otázka antibiotické rezistence. Zatímco evropská věda bije na poplach a snaží se chránit účinnost antibiotik pro budoucí generace, masivní dovoz masa z regionů s nekontrolovaným používáním léčiv působí jako trojský kůň.
České maso je v tomto ohledu „čisté“, což z naší země činí oázu bezpečnosti v globálním kontextu. Dovozem pochybných šarží z druhého konce světa však dobrovolně rezignujeme na tuto výsadu. Je to do nebe volající pokrytectví: na jedné straně EU omezuje možnosti léčby pro evropské chovatele, na straně druhé otevírá trh pro maso, které je antibiotiky doslova „napuštěno“. Tento rozpor není jen ekonomickou křivdou, je to hazard se životy občanů, kteří mohou v horizontu několika let čelit bakteriálním kmenům, na něž moderní medicína nebude mít odpověď.
Desetiletí úpadku, nebo suverenity?
Pokud bychom se pokusili o predikci vývoje v následující dekádě v případě plné implementace dohody, obraz, který se před námi rýsuje, je značně dystopický. Za deset let může být česká krajina, jak ji známe, nenávratně proměněna. Malí a střední producenti, kteří tvoří páteř našeho venkova a garantují lokální kvalitu, nebudou schopni odolat tlaku dumpingových cen z Jižní Ameriky. Dojde k postupné „komodifikaci“ potravin, kde jediným rozhodovacím kritériem bude nejnižší cena na regálu, zatímco skryté náklady na zdravotní péči a sanaci životního prostředí ponese společnost jako celek.
Nemůžeme se spokojit s deklaracemi, že dovozy budou „namátkově kontrolovány“. V systému, kde česká norma představuje absolutní špičku, je jakýkoliv ústupek směrem k méně bezpečným standardům krokem zpět. Je povinností politické reprezentace naslouchat odborným hlasům a chránit integritu našeho trhu. Pokud rezignujeme na kvalitu našich potravin, rezignujeme na kvalitu našeho života. Bitva o Mercosur není jen bitvou o celní tarify; je to bitva o to, zda budeme i za deset let zemí, která si váží zdraví svých občanů více než pochybných obchodních zisků.
Zkusme se podívat do roku 2036. Pokud dnes tuhle dohodu nezastavíme nebo alespoň radikálně neupravíme, čeká nás smutná realita. Český venkov bude prázdný. Pastviny, které dnes udržují naši krajinu, zarostou nálety nebo se rozprodají na logistické haly. Ztratíme to nejcennější – potravinovou suverenitu.
Z nákupu masa se stane ruská ruleta. Budeme kupovat balíčky s hezkými obrázky, pod kterými se bude skrývat produkt zvířete, které v životě nevidělo slunce, bylo krmeno bůhvíčím a zabito tisíce kilometrů odsud. Budeme jíst potraviny druhé kategorie, protože ty kvalitní si buď nebudeme moci dovolit, nebo už nebudou existovat.
Kvalita ve stínu?
V kontextu těchto rizik působí aktuální zpráva o tom, že Europoslanci schválili přezkum dohody s Mercosurem, jako nutný zásah záchranné brzdy. Je to potvrzení, že odborné argumenty mají reálnou váhu a že Brusel již nemůže ignorovat do očí bijící nespravedlnost celého paktu. Nicméně, jak ví každý, kdo se pohybuje v evropské politice, přezkum neznamená zrušení.
Je to pouze šance na přeskupení sil. Dokud nebudou součástí dohody závazné a kontrolovatelné zrcadlové doložky, zůstává český talíř i nadále předmětem geopolitického obchodu. Bitva o kvalitu našich potravin zdaleka nekončí a bude vyžadovat maximální ostražitost jak odborné veřejnosti, tak samotných spotřebitelů.
