Článek
Zatímco se ceny skipasů v Alpách i na českých horách v posledních letech přiblížily částkám, které ještě donedávna patřily do kategorie nedostupného luxusu, část Evropy tiše a bez hlučného marketingu nabízí úplně jiný model zimní dovolené. Nejde o žádnou kompromisní variantu pro nenáročné, ale o plnohodnotné lyžování za ceny, které jsou v západní Evropě už téměř nemyslitelné. Britský deník The Sun ve svém aktuálním přehledu nejdostupnějších lyžařských destinací, postaveném na neúprosném Cheap Ski Indexu, upozorňuje na regiony, kde je možné strávit celý den na svahu, půjčit si výbavu, královsky se najíst i vypít si pivo, aniž by váš rodinný rozpočet utrpěl fatální šok.
Bulharský král a virální pivo za libru
Absolutním vítězem takzvaného Cheap Ski Indexu se stalo bulharské Bansko, které je v analýze právem označeno za nejlevnější lyžařské středisko v Evropě z hlediska celkových denních nákladů. Čísla, která deník cituje, jsou z pohledu průměrného středoevropského lyžaře, zvyklého na krutou cenovou realitu Krkonoš, až překvapivá. Denní skipas se zde pohybuje pod hranicí 1 400 Kč, půjčení kompletní lyžařské výbavy vyjde zhruba na 420 Kč a ubytování v bezprostřední blízkosti sjezdovek začíná kolem 1 260 Kč za noc.
Symbolickým detailem, který se v článku stal téměř virálním a vyvolal vlnu závisti napříč západními fóry, je cena piva – v průměru jedna libra. Právě tento fakt dělá z Banska destinaci, kde se výraz „après-ski“ neváže k finančnímu stresu a následné kocovině z pohledu na bankovní účet, ale k ryzí radosti z dovolené.
Bansko leží v pohoří Pirin a dlouhodobě se profiluje jako resort, který kombinuje relativně moderní infrastrukturu s cenovou dostupností typickou spíše pro východní Evropu než pro tradiční, mnohdy až nevkusně předražené lyžařské regiony. Nejde sice o alpský megakomplex se stovkami kilometrů tratí, kde se člověk ztratí dřív, než dojede k lanovce, ale o středisko, které velmi přesně cílí na poměr cena–výkon. Pro začátečníky a středně pokročilé nabízí dostatek kvalitních tratí, pro zkušenější lyžaře pak solidní terén bez nutnosti stát nedůstojné hodiny ve frontách. Právě absence masového přeplnění a pocitu, že jste jen další položkou v účetnictví vlekaře, je jedním z faktorů, které The Sun v souvislosti s Balkánem zmiňuje jako skrytý bonus těchto nízkonákladových destinací.
Polská lekce z pokory a bulharská stálice
Na druhém místě žebříčku se objevuje polská Białka Tatrzańska, která je dlouhodobě oblíbená zejména mezi rodinami. I zde platí, že rozsah sjezdovek nemůže přímo konkurovat alpským dálnicím, ale cenová dostupnost, krátké přesuny a překvapivě moderní zázemí vytvářejí prostředí, kde lyžování není logistickým ani finančním bojem o přežití. Polská střediska navíc těží z výrazně nižších cen služeb mimo samotné lyžování, což se ve finále promítá do celkové bilance dovolené mnohem citelněji, než si mnozí připouštějí.
Člověk se musí až trpce usmát, když vidí českého turistu, jak s téměř nábožnou úctou platí v rakouských Alpách za „germánskou kvalitu“, zatímco o pár kilometrů dál v Polsku by dostal stejný manšestr, modernější sedačku a k tomu oběd, ze kterého by mu v peněžence nezůstal jen prach a vzpomínky na drahé časy.
Třetí příčku obsadil další bulharský resort Borovets, nejstarší lyžařské středisko v zemi, rozkládající se v majestátním pohoří Rila. Borovets nabízí zhruba 58 kilometrů sjezdovek a je zaměřen především na středně pokročilé lyžaře, kteří nehledají sociální status, ale kvalitu. Podle dat, která Cheap Ski Index shrnuje, zde zůstávají ceny skipasů, ubytování i stravování výrazně pod úrovní západoevropských středisek, přestože kvalita úpravy tratí a lanovek odpovídá současným evropským standardům.
Od Itálie po zapomenuté olympijské svahy
Zajímavé je, že žebříček levných lyžařských rájů není omezen pouze na Balkán a východní Evropu. Deník zmiňuje také italskou oblast Bardonecchia, která se nachází na strategické hranici Francie a Itálie a představuje sympatickou výjimku v rámci jinak drahého alpského prostoru. Bardonecchia nabízí pravou alpskou atmosféru, ale zároveň si zachovává cenovou zdrženlivost, která je v dnešní Itálii spíše raritou než pravidlem. Podobně je na tom andorrský resort Pal-Arinsal, který se díky své specifické poloze a rozumné cenové politice řadí k nejdostupnějším alternativám klasických alpských center.
Britský deník však upozorňuje i na destinace, které stále zůstávají mimo hlavní proud masového zájmu, a právě proto si uchovávají své až neuvěřitelně nízké ceny. Mezi nimi ční bosenská Jahorina, známá především tím, že hostila soutěže během zimních olympijských her v Sarajevu v roce 1984. Jahorina mistrně kombinuje dlouhé sjezdovky, unikátní lesní terén a relativně stabilní sněhové podmínky s cenami, které jsou pro mnoho Evropanů šokující v tom nejlepším slova smyslu. Podobně funguje i srbská Stara Planina, která sice nenabízí masovou infrastrukturu pro tisíce lidí, ale o to víc těží z nízkých provozních nákladů a minimální turistické zátěže. Je to místo pro ty, kteří chtějí hory pro sebe, nikoliv pro Instagram své sousedky.
Realita bez marketingu a nutné kompromisy
To, co všechny tyto destinace definované Cheap Ski Indexem spojuje, není jen prostá nízká cena za plastovou kartu ke vchodu na vlek. Je to především fakt, že levné a poctivé je zde celé lyžařské prostředí. Zatímco v Alpách nebo na českých horách se dnes a denně setkáváme s paradoxem, kdy samotný skipas tvoří jen špičku ledovce celkových nákladů a zbytek „nabíhá“ v podobě drahého parkování, restaurací s pochybnou kvalitou, půjčoven nebo ubytování, v balkánských a východoevropských střediscích zůstává cenová hladina vyrovnaná a předvídatelná napříč všemi službami. Právě to z nich dělá skutečný „budget ski paradise“, nikoli jen prázdnou marketingovou nálepku.
Zároveň je však fér dodat, že tento levný ráj není zcela bez kompromisů. Rozsah areálů je objektivně menší než u francouzských či rakouských gigantů, nabídka luxusních, mnohdy až zbytečných služeb je omezenější a některá střediska stále dohánějí investiční dluhy z minulých dekád, kdy byl východní blok odříznut od moderních technologií. Přesto však pro značnou část lyžařů, kteří netrpí potřebou demonstrovat svůj sociální status skrze cenu dovolené, představují tyto destinace realistickou a vysoce funkční alternativu k čím dál dražším zimním dovoleným.
V roce 2026 už nejde o otázku kvality sněhu, technického zázemí nebo bezpečnosti – tyto aspekty jsou v uvedených resortech na špičkové úrovni. Jde o naši vlastní ochotu vzdát se falešné prestiže a drahé značky výměnou za skutečnou hodnotu a zážitek, který nás finančně nezruinuje. Levný ráj lyžařů tak dnes neleží v nablýskaných reklamních brožurách alpských korporátů, ale v regionech, které dlouho stály neprávem stranou. Balkán, Polsko či vybrané části Itálie a Andorry ukazují, že lyžování nemusí být finančním testem odolnosti.
