Článek
Umělci mají právo mluvit do politiky. Vždycky měli. Divadlo bylo odjakživa místem, kde se komentovala moc, společnost i morálka. Jenže mezi občanským postojem a agitací je jemná, ale zásadní hranice.
Když jsem si pustila video, v němž David Prachař a Sarah Haváčová vyjadřují podporu prezidentovi, neobsah mě nezaskočil nejvíc. Zaskočil mě tón.
Možná mi ale vrtá hlavou ještě jedna věc.
Proč v poslední době tolik umělců cítí potřebu veřejně a velmi naléhavě prezidenta obhajovat?
Pokud je nějaký politický postoj silný, měl by obstát sám o sobě
Důvěra se přece buduje činy, ne hlasitostí podpory.
Neznamená to tedy, že by umělci neměli mít názor. Znamená to jen, že skutečná autorita nepotřebuje dramatický doprovod.
Síla přesvědčení by měla stát klidně.
Bez tribuny. Bez mobilizace. Bez zvýšeného hlasu.
Byl to tón mobilizace.
Zvýšený hlas. Naléhavost. Emoční tlak.
Ne dialog.
Ne klidná výzva.
Ale burcování.
A právě to mě zneklidnilo.
Demokracie nepotřebuje křik
Potřebuje argument.
Kultura by měla být prostorem, kde se přemýšlí. Kde se spojuje. Kde se otevírá prostor pro různé pohledy. Pokud se však z jeviště stane politická tribuna, ztrácí se něco podstatného.
Prezident nemá být principálem.
Nemá potřebovat scénu ani dramatický doprovod.
Jeho legitimita musí stát sama o sobě
Pokud dnes někdo vystupuje velmi razantně a hodnotově vyhraněně, je přirozené, že veřejnost začne zkoumat i jeho minulost. Ne proto, aby jej zničila. Ale proto, že konzistence je v politice cennější než hlasitost.
Když někdo mluví s velkou jistotou o správném směru společnosti, musí být připraven nést i otázky o vlastní cestě.
To není útok.
To je odpovědnost veřejné osoby.
Nejde o to, kdo koho podporuje.
Jde o to, jakým jazykem to dělá.
Křik nikdy nepřesvědčil pochybující.
Křik jen utvrdí přesvědčené a odradí ty, kteří si chtěli v klidu udělat názor.
A právě toho se obávám nejvíc.
Že se veřejný prostor znovu rozdělí na dva tábory, které na sebe budou jen hlasitě volat.
Kultura by měla uklidňovat.
Ne přitápět pod kotlem.
