Článek
Byla jednou jedna malá země, kde lidé milovali svobodu stejně jako hádky.
A v té zemi žili dva vlci.
První vlk miloval rychlost.
Říkal: „Svět se musí řídit odvážně. Kdo se bojí, zůstane stát.“
Druhý vlk miloval kontrolu.
Říkal: „Bez pravidel skončíme v příkopu.“
Každý seděl za vlastním volantem. Každý byl přesvědčený, že právě on ví, kudy vede správná cesta.
Jenže oba jeli k témuž cíli — aby jejich země přežila a měla klid.
Lidé pod nimi se rozdělili.
Jedni křičeli: „Přidej plyn!“
Druzí volali: „Brzdi!“
A auta se začala tlačit proti sobě místo toho, aby jela vedle sebe.
Nad oběma vlky stáli ještě mocnější hráči. Neřídili sami, ale jemně otáčeli volanty. Šeptali, kudy jet, koho se bát a komu věřit a komu nevěřit.
A tak se z cesty stal závod.
Jednoho dne se cesta rozdvojila tak prudce, že hrozila srážka.
A tehdy se ozval tichý hlas z davu:
„Možná nejde o to, kdo drží volant… ale jestli ví, kam vlastně jedeme.“
Oba vlci na chvíli zpomalili.
Poprvé slyšeli jeden druhého.
Zjistili, že jejich auta mají různé motory, ale nádrž plní stejným palivem — strachem lidí i jejich nadějí.
A tehdy pochopili něco důležitého:
Když dva řidiči soupeří o stejnou silnici,
země stojí.
Když jedou vedle sebe, může se konečně pohnout.
Od té doby se říká, že největší síla není v rychlosti ani v brzdách — ale v tom, že někdo umí držet volant pevně a přitom nezapomenout, že veze lidi, ne soupeře.
A jestli se ti dva vlci opravdu domluvili?
To se prý rozhoduje pokaždé znovu… při každých volbách.
Nepíšu proto, abych měla poslední slovo.
Píšu proto, aby vznikl prostor k přemýšlení.
