Článek
Čtu články, které s jistotou a razancí soudí druhé.
Rozebírají jejich životy, minulost, selhání i morální pády.
A čím víc jsou psány s pocitem nadřazenosti, tím méně ve mně vyvolávají pocit pravdy.
Ne proto, že by fakta nebyla důležitá.
Ale proto, že žádný lidský život nelze vyprávět z jedné pozice – z pozice soudce.
Už dříve jsem psala o tom, jak snadné je dnes zpětně hodnotit spolupráci s mocí, režimem, systémem. Jak málo ale víme o konkrétních situacích, tlacích, strachu, slabosti, vydírání, touze ochránit blízké nebo prostě jen obstát. Ne každý, kdo selhal, byl cynik. A ne každý, kdo obstál, byl hrdina.
A dnes se ptám ještě jinak.
Co by se stalo, kdyby autor každého odsuzujícího textu musel nejdřív napsat článek o sobě?
Kdyby se musel svléknout – ne fyzicky, ale lidsky.
Kdyby napsal:
- kdy v životě zalhal
- kdy ublížil, i když mohl mlčet
- kdy se zachoval zbaběle
- kdy něco věděl, ale nezasáhl
- kdy se přizpůsobil, aby měl klid
- kdy využil systém, vztah, člověka
Kdyby přiznal, kde byl malý. Kde selhal. Kde se stydí.
Jsem přesvědčená, že většina z nás by psala jiným tónem.
Ne mírnějším proto, že by pravda nebyla pravdou.
Ale pokornějším proto, že bychom věděli, jak křehká je lidská integrita.
Zviditelňovat se skrze morální odsudek druhých je dnes snadné. Algoritmy to milují. Rozhořčení se dobře čte. Hněv se dobře sdílí. Komentáře přibývají. Ale mravnost není soutěž v čistotě.
Život má zvláštní smysl pro ironii. Často nás zavede do situací, kdy budeme potřebovat pomoc právě od lidí, které jsme dříve odsoudili. A někdy se ukáže, že ten „morálně pochybný“ člověk je schopen soucitu, zatímco ten „spravedlivý“ nikoli.
Neobhajuji konkrétní skutky.
Neomlouvám vinu.
Ale odmítám iluzi, že existují lidé, kteří stojí mimo lidskou slabost.
Možná bychom místo článků o pádech druhých měli psát víc textů o tom, jak snadno by se ten pád mohl stát i nám.
A možná by pak ve veřejném prostoru bylo méně křiku – a víc ticha, ve kterém se dá opravdu přemýšlet.
