Článek
Četla jsem článek o zvyšování věku odchodu do důchodu v době umělé inteligence. Mnohé z něj chápu, s mnohým soucítím. Především s obavou, že lidé před důchodem se mohou ocitnout na okraji – bez práce, bez jistoty, bez zájmu zaměstnavatelů.
Jen bych ráda uvedla některé věci na pravou míru a doplnila pohled, který mi v textu chyběl.
Ano, může se stát, že se člověk ve vyšším věku ocitne bez práce.
Ano, může se cítit zbytečný, odstrčený, unavený.
Ale není pravda, že by byl automaticky „vyřazen ze systému“ a ponechán napospas.
Úřad práce není dokonalý, ale člověk z evidence nemizí jen proto, že zestárl. Může v ní zůstat tak dlouho, jak potřebuje.
A pokud se skutečně ocitne v těžké situaci – bez rodiny, bez příjmů, nemocný – existují sociální dávky, pomoc a možnosti, které nejsou ostudou, ale pojistkou společnosti.
To ale není hlavní pointa.
Mnohem důležitější otázka zní:
Co vlastně chceme po umělé inteligenci?
Má být „smysluplně zaměstnána“ – a dnes prý slouží jen k vyhledávání banalit a zábavy?
Jenže smysl nevzniká v technologii. Smysl vzniká v člověku.
Pokud bychom chtěli po AI, aby sama určovala, co je důležité, co je správné a kam má společnost směřovat, pak bychom se opravdu mohli dočkat světa, kterého se někteří bojí.
Ne proto, že by AI byla zlá.
Ale proto, že bychom se vzdali odpovědnosti.
Umělá inteligence je nástroj.
A nástroj dává přesně to, co do něj člověk vloží.
Člověk, který přemýšlí, ptá se a hledá souvislosti, dostane pomoc.
Člověk, který čeká, že za něj někdo – nebo něco – vyřeší život, dostane jen rychlejší prázdno.
AI dnes může pomoci velmi prakticky:
- naučit se nové dovednosti i v pozdějším věku,
- pomoci naplánovat rozpočet, jídelníček nebo hledání práce,
- ukázat levnější a dostupnější cesty,
- podpořit samostatnost, ne ji vzít.
Ale ptát se musí člověk.
Píšu to i s vědomím, že sama teď prožívám období nejistoty a strachu. Nejsem nad věcí. Nejsem „ta, co už to má vyřešené“.
Jen vím jedno:
když člověk přestane přemýšlet a čeká, že to za něj udělá systém, stát nebo technologie, ztrácí půdu pod nohama.
A když si zachová schopnost myslet, ptát se a učit se – i s obavami – má pořád šanci.
Nečekejme, že nás zachrání AI.
Ale nebojme se ji používat jako oporu.
Protože odpovědnost, smysl i důstojnost zůstávají pořád na lidské straně.
