Článek
Poslouchala jsem roky podcasty Čestmíra Strakatého. Vážila jsem si jeho připravenosti, jeho otevřenosti, jeho schopnosti mluvit o vlastních slabostech. Když dokázal mluvit o poruchách příjmu potravy a tlaku na vzhled, působil lidsky a pravdivě. Budil ve mně důvěru.
O to větší bylo moje překvapení, když jsem viděla krátký výstup z jeho společného projektu s Danielou Brzobohatou.
Komentář o oblečení Filipa Turka.
Poznámka o tom, že milionář by si mohl pořídit padnoucí sako.
A pak věta směrem ke kolegyni: „to si na-er“.
Možná to měl být humor.
Možná moment bez filtru.
Možná jen nadsázka.
Ale právě tyto „malé“ momenty vytvářejí tón společnosti.
Nejde mi o Filipa Turka.
Nejde mi o Daniela Lipavského, které video zmiňuje.
Nejde mi o konkrétní politickou stranu.
Jde mi o to, že veřejný prostor dnes funguje na sledovanosti. Krátké video. Ostrá věta. Silná emoce. Čím víc polarizace, tím víc sdílení. Čím víc sdílení, tím víc peněz.
A mezitím si ani nevšimneme, že se normalizuje něco jiného: zesměšňování jako forma zábavy.
Pod videem čtu desítky komentářů:
„Čestmíre, jsi skvělý.“
„Konečně to někdo řekl.“
„Natřel jsi jim to.“
A ptám se: opravdu chceme, aby veřejná debata stála na tom, kdo komu „natře“ sako?
Filip Turek je dnes pro mnohé symbolem, na kterém si lze vyzkoušet všechno. Někomu vadí, že je bohatý. Jinému, že je vysoký. Dalšímu, že nosí světlé obleky. Jinému zase, že si je nenechává šít na míru. Někomu vadí jeho ambice, někomu jeho minulost, někomu tón jeho vyjádření.
Kdyby si zítra začal šít tmavé obleky na míru, umlkl by křik?
Nebo by se jen změnilo téma?
Často mám pocit, že když nás na druhém něco dráždí, stojí za to se na chvíli zastavit. Ne proto, abychom druhého omlouvali. Ale proto, abychom si položili otázku: proč právě tohle ve mně vyvolává tak silnou reakci?
Kritika někdy vypovídá víc o nás než o tom, koho hodnotíme.
Jako učitelka si dovolím říct jednu věc. Slova mají následky.
Vím to, protože jsem je zažila. Před lety mi někdo blízký řekl vulgaritu veřejně. Mělo to být „jen jako“. Dodnes si tu větu pamatuji. Dodnes bolí. A tehdy jsem se neozvala.
Možná právě proto dnes píšu tento text. Ne kvůli jednomu moderátorovi. Ne kvůli jedné větě. Ale kvůli lidem, kteří si zvykli, že vulgarita je omluvitelná větou „to byl vtip“.
Každý vtip v sobě nese kus pravdy nositele vtipu. A každý tón vytváří prostředí, ve kterém budou vyrůstat naše děti.
Veřejně viditelní lidé mají větší odpovědnost. Ne proto, že musí být dokonalí. Ale proto, že formují normu.
Stejně tak politici. Když jsou oblečeni obyčejně, jsou kritizováni. Když reprezentují důstojně, jsou obviňováni z přepychu z peněz daňových poplatníků.
Možná problém není v jejich obleku. Možná problém je v naší potřebě kritizovat.
Dnes už vím něco, co mi došlo až kolem šedesátky: nemusíme zůstávat v prostoru, kde se cítíme znevažováni.
Nemusíme se obhajovat.
Nemusíme bojovat.
Stačí odejít.
Ne ze strachu.
Ale z respektu k sobě.
Možná největší transformace společnosti nezačne u voleb. Možná začne u toho, že přestaneme tleskat ostrým větám a začneme si víc všímat tónu.
Protože čistý prostor nevytváří ten, kdo má padnoucí sako.
Vytváří ho ten, kdo mluví s úctou.
A pokud někdo úctu ztratí, máme právo se otočit a odejít.
Ne z hořkosti.
Ale proto, aby naše děti nemusely čekat do šedesáti, než pochopí, že si zaslouží víc.A možná si položme ještě jednu otázku.
Chceme se na politiky dívat jako do výlohy luxusní značky, hodnotit střih, barvu a padnutí obleku?
Nebo je chceme poslouchat jako zástupce naší země, kteří mají nést odpovědnost za rozhodnutí, která ovlivňují naše životy?
Co je pro nás skutečně důležitější?
Střih saka?
Nebo obsah slov?
Reprezentace není jen otázkou látky a švu.
Je otázkou postoje, hodnot a odpovědnosti.
Pokud se veřejná debata smrskne na to, kdo má jaký oblek, možná jsme jako společnost přijali příliš nízkou laťku.
A zvednout ji je naší povinností – vůči našim dětem i vůči sobě.
