Článek
K tomuhle přemýšlení mě nepřivedla žádná politická hádka ani chuť někoho soudit. Spustilo ho jedno obyčejné poslouchání rádia – rozhovor s Eliškou Haškovou Coolidge v pořadu Rádia Universum u Martiny Kociánové. Nešlo ani tak o konkrétní výroky, ale o zvláštní vnitřní otázku, která mi při poslechu naskočila: jak poznáme rozdíl mezi skutečnou vnitřní proměnou člověka a pouhou schopností přizpůsobit se novým poměrům?
Existuje věta, která se mi poslední dobou vrací jako kladivo: kdo se jednou přizpůsobil, musí celý život dokazovat, že už to není jeho reflex. Ne jako trest. Jako cena za důvěru.
Protože důvěra není emoce. Důvěra je riziko, které podstupuji – a u prezidenta je to riziko společné.
Nechci psát o tom, kdo je „dobrý“ a kdo „špatný“. Nechci moralizovat. Chci se dívat na jednu věc, která je v politice a veřejné službě podstatná víc než charizma, víc než životopis, víc než správné věty v pravou chvíli:
Jaký má člověk reflex, když přijde tlak.
Přizpůsobení je dovednost. A dovednosti se neztrácejí.
Mnoho lidí z totality si neslo něco, co se dnes špatně vysvětluje těm, kteří ji nezažili: přizpůsobení nebylo jen „zbabělost“. Byla to často strategie přežití. Systém učil člověka číst signály moci, odhadovat, co se smí, co se nesmí, co je bezpečné říkat nahlas a co jen doma v kuchyni. A nejzrádnější na tom je, že se z toho stane zvyk. Automatika. Druhý dech.
Člověk se pak může v novém režimu opravdu změnit – a přesto v něm zůstane uložená schopnost „rychle pochopit, kam vane vítr“. Neříkám, že ji použije. Říkám, že ji má.
A u prezidenta mě zajímá jediné:
Když přijde vítr, jak moc se ohne? A vůči komu?
Proměna je možná. Ale nestačí ji vyprávět.
V posledních letech slyšíme mnoho příběhů o proměně. A já tomu chci věřit. Chci věřit, že člověk dokáže přepsat své nastavení. Že dokáže vystoupit z rodových scénářů, z kariérního oportunismu, z pohodlné loajality.
Jenže proměna má jednu nepříjemnou vlastnost:
když je skutečná, není potřeba ji pořád dokazovat slovy. Je vidět v chování.
Když je to jen přelakování, mluví se o ní krásně. Má správné pojmy, správný tón, správné hodnoty. Člověk umí být přesvědčivý. Umí to zahrát. Umí být „přijatelný“. A právě proto je to tak nebezpečné: moderní doba miluje vyprávění. A vyprávění se dá vyrobit.
U veřejné funkce by mělo platit jednoduché pravidlo:
nechci, aby mi prezident něco sliboval. Chci, aby mi to ukazoval.
Největší riziko není minulost. Je to mlha.
Když se lidé hádají o politiku, často se hádají o minulost. Kdo byl kde, kdo byl s kým, kdo co podepsal, kdo co řekl před třiceti lety. Ano, minulost je důležitá – ale jen jako mapa.
To, co mě děsí víc, je mlha.
Mlha poradních kruhů. Mlha zákulisních vazeb. Mlha toho, kdo skutečně drží vliv. Mlha „dobře míněných“ doporučení, která se tváří jako odborný hlas, ale ve skutečnosti je to jen mocenský mechanismus v nové podobě.
A v mlze má člověk s historií přizpůsobení jednu výhodu:
mlhu umí. Umí v ní chodit. Umí přežít. Umí vyprávět.
Proto znovu: já nechci soud. Chci kritérium.
Kritérium prezidenta: krize
Prezident není testován v době, kdy je klid. Testován je v krizi.
• Když je potřeba říct „ne“ silnému tlaku.
• Když je potřeba stát na straně hodnot, i když to bude nepopulární.
• Když je potřeba odmítnout jednoduché řešení a vybrat to správné, i
když je složité.
• Když je potřeba nevěnovat energii obrazu, ale rozhodnutí.
A tady přichází věta, kterou bych nejradši vytesala na veřejné budovy:
U prezidenta nehodnotíme vyprávění. Hodnotíme rozhodnutí.
Protože vyprávění může být marketing.
Rozhodnutí je podpis. Čin. Odpovědnost.
Co chci jako občan (a co je fér chtít).
Nechci dokonalé lidi. Dokonalost neexistuje.
Chci ale tři věci, které jsou v nejvyšších funkcích minimum:
1. Transparentnost bez výmluv
Ne „zvláštní mlčení“, ne „nedá se to vysvětlit“, ne „to už je dávno“. U moci se nehraje na dětinské zapomínání.
2. Stálost hodnot v tlaku
Kdo se jednou přizpůsobil, bude to mít jako vnitřní dovednost. Může ji překonat. Ale musí být poznat, že ji překonal.
3. Odpovědnost za důsledky
Ne za image. Za důsledky. Ne za to, co si o mně lidé myslí. Za to, co moje rozhodnutí způsobí.
A tohle je celé.
Nemám potřebu nikoho lynčovat. Mám potřebu mít jasno.
Protože nejde o minulost, která už byla.
Jde o reflex, který se může vrátit.
A u prezidenta je reflex dražší než příběh.
