Článek
Když zemřela Jana Brejchová, zaplnil se veřejný prostor slovy.
Sbohem královno. Byla nádherná. Nezapomenutelná. Ikona.
A mně se vtírá otázka, kterou si neumím zakázat:
kde jsme byli, když ještě žila?
Často slýcháme vysvětlení: nepřála si návštěvy.
Ano. I to je legitimní.
Ale lidská blízkost má víc podob než osobní přítomnost.
Dopis. Telefonát. Vzkaz. Květina. Krátká zpráva.
Ticho, které není lhostejné.
Úcta nemusí být hlučná.
Ale neměla by být až posmrtná.
Tohle téma se mě dotýká osobně.
Moje babička nebyla za života vítaná. Byla obtěžující. Přebytečná.
Rodina si kolem sebe vystavěla vlastní kruh — a ona do něj nepatřila.
Když zemřela, všichni plakali.
A když jsem se zeptala proč, byla jsem označená za krutou.
Za necitlivou. Za někoho, kdo „si to nemůže dovolit“.
Přitom jsem jen nahlas vyslovila to, co bylo celé roky cítit.
Jak se chováme k lidem, dokud jsou tady,
a jak o nich mluvíme, když už odejdou,
jsou často dvě úplně jiné věci.
Pláč nad hrobem nenahrazuje přítomnost za života.
Nevyrovná mlčení.
Nedodá morální kredit.
Možná nepláčeme nad nimi.
Možná pláčeme nad sebou.
Nad tím, co jsme nestihli. Nebo nechtěli.
Nejde o to soudit.
Nejde o to jmenovat viníky.
Jde o jednu nepohodlnou otázku, kterou bychom si měli položit včas:
