Článek
Nedávno jsem poslouchala rozhovor, ve kterém zazněla věta o tom, že pokud se chce člověk stát opravdu dobrým – třeba profesionálním sportovcem – musí „nasát prostředí, lidi, atmosféru“.
Být s nimi pořád. Jíst s nimi, trénovat s nimi, myslet jako oni. Společně se opít.
Na první poslech to zní logicky.
A přesto mě to zarazilo.
Nasávání jako cesta k mistrovství – nebo k rozpuštění sebe sama?
Rozumím tomu, že prostředí formuje.
Že kontakt s lidmi, kteří jsou dál než my, může inspirovat, posunout, otevřít nové obzory.
Ale kde je hranice?
Kde končí učení a začíná rozpouštění vlastní identity?
Kdy se z inspirace stává nápodoba – a z nápodoby kmenová socializace?
Protože ve stejném prostředí:
- nevznikají jen výjimeční jednotlivci
- vznikají i dokonale přizpůsobení průměry
A přitom právě rozdílnost je to, co dlouhodobě vytváří špičku.
Všichni stejní – a přesto ne stejně dobří
I v NHL, v umění, ve vědě nebo v byznysu:
- jsou ti nejlepší
- a pak je zbytek
Všichni prošli stejným prostředím.
Všichni „nasávali“.
A přesto se někteří nikdy nestali ničím víc než dobře fungující součástí systému.
Tak se ptám:
👉 Je skutečně klíčem nasát okolí?
Nebo je klíčem udržet vlastní vnitřní kompas i za cenu, že člověk nezapadne?
Geniové a problém s autoritou
Z vlastní zkušenosti z uměleckého prostředí vím jedno:
ti nejvýraznější lidé často neposlouchali učitele.
Ne proto, že by byli arogantní.
Ale proto, že cítili, že kdyby se přizpůsobili, ztratí to nejcennější – sebe.
Někdy:
- neudělali zkoušku
- přišli o práci
- byli označeni za problémové
- rodina se od nich odvrátila
A přesto se právě tehdy poprvé dotkli něčeho pravdivého.
Když propadák nebyl selhání, ale záchrana
Zajímá mě to i z osobního důvodu.
Kolik lidí dnes zpětně ví, že:
- největší „průšvih“ v jejich životě
- byl ve skutečnosti okamžikem, kdy přestali kopírovat druhé
A kolik z nás si dodnes pamatuje:
- jeden příběh
- jednu křivdu
- jednu situaci, kdy jsme si řekli: „Takhle ne. Já jinak.“
A právě tehdy se poprvé objevilo já.
Otázka na závěr
Proto se ptám – a zajímá mě váš pohled:
- Formovali vás víc lidé, nebo konkrétní zkušenost?
- Bylo to něco dobrého… nebo něco bolestného?
- A kdy jste si nejvíc uvědomili, že jste sami sebou – i když to tehdy vypadalo jako selhání?
Možná totiž platí, že:
nejsilnější identita nevzniká nasáváním okolí,
ale okamžikem, kdy si člověk dovolí zůstat sám sebou – i proti proudu
