Článek
Jsem starší generace.
Jsem boomer.
A i když respektuji, že dnešní svět vnímá pohlaví a identitu různěji než ten, ve kterém jsem vyrůstala, moje vlastní vnitřní nastavení zůstává staromódní.
Vidím svět přirozeně ve dvou pólech – muž a žena.
Dva principy, které se doplňují, které se učí jeden od druhého, které spolu tvoří.
Neříkám, že je to jediné možné vidění světa.
Jen říkám, že je to to moje.
Tak jsem byla vychovaná, tak jsem prožila většinu života a tak cítím Zemi i vztahy kolem sebe.
Respektuji každého, kdo to má jinak.
Ale zároveň si dovoluji mít i svůj vlastní kompas.
A ten je prostě dvojpólový.
Existují období v životě ženy i muže, kdy je duše nejzranitelnější.
A právě tehdy se nejčastěji staneme nejsnadnější kořistí pro někoho dalšího — někdy milého, jindy vypočítavého, a někdy pro někoho, kdo v nás hledá jen potvrzení vlastní hodnoty.
Ať už se nám to líbí nebo ne, vztahy nejsou jen o lásce.
Jsou i o načasování, unavení, osamění, touze po kontaktu a vnitřních prázdnotách, které hledají zaplnění.
A jsou o věcech, které se ve školách neučí.
A často ani doma.
1. Kdy je žena nejzranitelnější
Nejzranitelnější je žena ve chvíli, kdy:
- je doma s malými dětmi
- tělo je unavené, hormony rozházené
- partner pracuje dlouho, je nepřítomný
- pocit ženskosti je pod tlakem každodennosti
- svět sociálních sítí ukazuje jen filtry, ne realitu
- blízkost, něha a pozornost mizí
Tohle se děje v každé generaci.
Ale dnes je to ještě bolestnější — protože žena na mateřské se porovnává s dokonalými obrázky, které nejsou pravda.
A tam vzniká první trhlina.
A právě v téhle trhlině může žena snadno uvěřit prvnímu muži,
který jí řekne, že je krásná, zajímavá nebo výjimečná.
Proto odchází. Proto podlehne.
Ne proto, že by byla „špatná“, ale proto, že je vyčerpaná
a hladová po obyčejné lidské pozornosti.
2. Kdy je zranitelný muž
Muž je nejzranitelnější, když:
- se přehoupne přes 40–50
- uvědomí si, že polovina života je pryč
- vedle sebe vidí unavenou ženu, která to všechno táhla
- začne pochybovat o vlastní síle, atraktivitě, energii
- společnost ho tlačí do výkonu a soutěže
- v tichu domácnosti slyší jen vlastní myšlenky
- chce „ještě něco stihnout“
Mužská krize a „přechod“ není výmysl.
Je to biologický, psychologický i společenský bod zlomu.
A tam vzniká druhá trhlina.
A právě v téhle druhé trhlině je muž nejzranitelnější.
Když se přehoupne přes čtyřicet, padesát…
když začne mít pocit, že je zajímavý už jen jako živitel.
A pak stačí málo:
V práci, na ulici nebo jen tak…
se na něj usměje žena.
Upřímně. Teple. Nezištně.
A najednou:
- někdo ocení jeho práci
- někdo si všimne jeho snahy
- někdo ho nebere jako samozřejmost
- někdo se na něj dívá jinak než přes roky unaveného soužití
Tohle je pro muže jako kyslík.
Ne proto, že by chtěl být nevěrný.
Ale proto, že je dlouho hladový po ocenění.
Po něžnosti.
Po pohledu, který říká: „Vidím tě.“
A tak vzniká trhlina — nenápadná, tichá.
Ne zloba, ne zrada.
Jen lidská únava a vyhasnutá pozornost doma.
3. Rodové a národní vzorce
Říká se, že existují rodové vzorce.
Já věřím, že existují i národní.
A často se prolínají.
Evropané a Američané jsou unavení kulturou výkonu, rychlosti, nekonečné volby.
A proto se i více rozvádějí — protože když něco nefunguje, společnost nabízí rychlý odchod.
Jižní národy jsou zase unavené tlakem rodiny, tradic a očekávání.
Tam je rozvod stigma, někdy tabu.
Rodina je posvátná a drží se pohromadě i přes bolest.
Ale ať je rozvod běžný nebo vzácný, jedno platí všude:
Děti tím trpí nejvíc.
Ne proto, že jsou rodiče zlí.
Ale proto, že trhliny v partnerství se objevují málokdy oběma ve stejný čas.
Jeden už odchází.
Druhý se teprve učí dýchat.
A když se k tomu přidá vztek, šok, zranění,
lidé často přestanou komunikovat.
V tu chvíli vzniká peklo, které děti nesou celý život.
Protože dítě není ani matka, ani otec.
Je obojí.
A nemůže si vybrat jednu polovinu sebe proti druhé.
4. Rodiče a rukojmí
A tady přichází nejtemnější vzorec:
Někteří rodiče používají dítě jako rukojmí.
Ne vědomě.
Ne ze zloby.
Ale ze strachu, zoufalství, bolestí.
A začnou říkat:
„Kvůli dětem se vrať.“
„Kvůli dětem to vydrž.“
„Kvůli dětem udrž rodinu za každou cenu.“
Někdy je to obráceně:
jeden rodič zničí pověst toho druhého,
jen aby posílil své místo.
A pak přichází strašná otázka:
Co je horší?
1. Když je jeden rodič u dítěte úplně zlikvidován?
2. Nebo když se zůstává v nefunkčním vztahu „kvůli dětem“?
Pravda je krutá:
Obojí ničí děti.
Učí je to, že:
- láska bolí
- rodina = chlad nebo válka
- jedna polovina jejich DNA je špatná
- pravda se neříká
- city se dusí
Jedna možnost učí dítě stydět se za sebe.
Ta druhá učí, že ticho a bolest jsou normální.
Jediná cesta je dospělost.
Rodiče nemusí být spolu.
Ale musí být zralí.
Musí komunikovat.
Musí chránit děti — ne své ego.
5. Největší chyba: přestaneme mluvit
Nevíme, jak komunikovat.
Nikdo nás to neučil.
A když už mluvíme, říkáme:
- „Ty neděláš…“
- „Ty nechápeš…“
- „Ty jsi…“
To, co bychom říkat měli, je:
- „Já potřebuji…“
- „Já si přeju…“
- „Já cítím…“
Mluvit o sobě.
Ne o druhém.
6. Co vadí jednomu, může druhému vonět
Jedna žena odejde, protože jí vadí, že muž je:
- pomalý
- hlučný
- specifický
- klidný
- pohodlný
A jiná žena ho miluje přesně pro to.
Nejde jen o věk.
Jde o to, že v různých fázích života potřebujeme různé věci.
7. Někdy je to ale opravdu „v něm“ nebo „v ní“
Někdy to není psychologie ani evoluce.
Někdy je jeden z partnerů prostě:
- líný
- pohodlný
- bezohledný
- nekomunikující
- neochotný růst
- zneužívající dobrotu
A to by vadilo komukoli.
Tohle je chvíle sebeúcty.
Ne útěku.
8. Sheldonova lekce pravdy
V jednom dílu seriálu Malého Sheldona říká ten geniální chlapec pravdu bez filtru.
Ne proto, aby ranil.
Ale protože jinak neumí.
A právě takhle pravdivě bychom měli mluvit o sobě my:
- „Chci být víc milovaná.“
- „Potřebuju čas o samotě.“
- „Chybí mi něha.“
- „ Bolí mě tvoje slova.“
- „Chci květinu, ne čokoládu.“
Tohle není útok.
Tohle je otevření dveří.
9. Ta největší pravda?
Nejzranitelnější jsme tehdy, když nejsme ve spojení sami se sebou.
A tehdy se stáváme kořistí.
Tehdy nás někdo uloví nebo si nás někdo neudrží.
Ne proto, že jsme špatní.
Ale proto, že nevíme, kdo jsme.
A to je lekce, kterou nás žádná škola nenaučí.
Tu musíme zvládnout sami.
A máme na to celý život.
