Článek
Četla jsem článek Marka Pavlíka o moudrosti Japonska, Koreje, Finska a Kostariky.
Je krásný, klidný, moudrý. Píše se v něm i to, že opravdová moudrost není v jednorázových gestech, ale v malých každodenních činech, v trpělivosti, která staví vztahy jako mosty.
A já jsem se při čtení přistihla, že s tím vlastně — a zároveň vůbec — nesouhlasím.
Ne proto, že by to nebyla pravda. Ale proto, že můj svět pulsuje jinak.
Jsem člověk velkých „gest“
Vždycky jsem dávala naplno.
Když jsem chtěla potěšit, koupila jsem.
Když jsem chtěla projevit lásku, dala jsem.
Můj táta mi kdysi po jednom velkém daru, myslím, že to byla nová pračka, řekl:
„Dávej po troškách a častěji, budeme z toho mít větší radost. Když dáš všechno naráz, přestanou si toho lidé vážit.“
Tenkrát mě to rozčílilo. Nerozuměla jsem tomu.
Já totiž nikdy nedávala, abych něco získala zpět. Dávám proto, že jinak necítím proud.
Malá „gesta“ jsou krásná, ale svět potřebuje i ta velká
Z psychologického hlediska možná dává smysl učit se trpělivosti.
Jenže někteří z nás milují bouřlivě, tvoří s ohněm a dávají s rozpětím.
A už vím, že to není slabost. To je dar.
Velké „gesta“ nejsou o egu, když v nich není očekávání.
Jsou o touze – dotknout se světa, který někdy působí příliš opatrně.
Když dám celé srdce, necítím přehánění. Cítím život.
Možná nejde o velikost, ale o vědomí
Učím se teď dávat jinak.
Ne menší, ale vědomější dary.
Ne s tím, že mě někdo pochválí, ale s tím, že mě to těší.
Možná je to ten japonský ikigai, o kterém pan Pavlík píše – smysl v tom, co milujeme.
Možná moje verze sisu (finské síly) není o vydržení, ale o tom, že znovu a znovu miluju navzdory.
Závěr
Velká „gesta“ nejsou hřích.
Jen potřebují kotvu.
Když je děláme z lásky, ne z prázdnoty, jsou stejně cenná jako každodenní drobnosti.
Protože vytrvalost bez vášně je tichá rezignace – a vášeň bez vytrvalosti zase shoří.
Nemám ráda střed ani průměr. Já hořím. Do poslední jiskry. A co vy?






