Článek
Žijeme v době, kdy se velmi snadno obdivuje.
Stačí zapnout rádio, televizi, otevřít sociální sítě. Všude jsou tváře, jména, příběhy. Lidé, kteří jsou úspěšní, slavní, viditelní. Tleskáme jim, dojímáme se nad jejich vitalitou, jejich výkonem, jejich životní cestou.
A přitom si čím dál častěji kladu otázku:
Komu vlastně ten obdiv patří?
Ikony, které nás nikdy nedržely
Obdivujeme herce, moderátory, influencery, politiky, vědce.
Lidi, kteří nás pobavili, inspirovali, možná nás na chvíli vytrhli z reality.
Ale tihle lidé:
- nám nedali život
- nebyli u našich nemocí
- nebděli u našich strachů
- neodpouštěli nám stále dokola
- neunesli naše nejhorší chvíle
To všechno dělali – a dělají – lidé doma.
Rodiče. Prarodiče. Sourozenci. Partneři.
Ti, kteří nejsou vidět. Kteří nemají potlesk. Kteří nemají rozhovory ani obdivné komentáře.
Veřejný obdiv a tichá práce
Možná jsme si jako společnost zvykli zaměňovat viditelnost za hodnotu.
Čím je někdo víc na očích, tím větší úctu mu přiznáváme.
Jenže skutečná hodnota se často odehrává:
- v kuchyni
- u postele nemocného
- v nekonečných rozhovorech
- v tichém držení
- v každodenní péči, která nikoho nezajímá
A tahle práce se neaplauduje. Bere se jako samozřejmost.
Proč mě ten obdiv k ikonám někdy dráždí
Ne proto, že bych někomu záviděla úspěch. Vím, kolik úsilí stojí udržet se na vrcholu – často za cenu času, klidu a vlastního života.
Ale proto, že cítím, jak málo si umíme vážit těch, kteří nás skutečně nesli.
Říct:
- „byla jsem na skvělém koncertě“
- „viděla jsem úžasného herce“
- „ten člověk je legenda“
je společensky snadné.
Ale říct doma:
- „mami, děkuju, že jsi tu byla“
- „tati, vážím si tě“
- „dědo, babi, mám vás rád“
to už tak běžné není.
Možná proto, že to není okázalé.
Možná proto, že to není vidět.
Možná proto, že to bolí víc – a je to opravdovější.
Rodiny nejsou zalité sluncem
Veřejné obrazy často vypadají dokonale. Úspěch, peníze, soudržnost, láska.
Jenže skutečné vztahy – zvlášť v rodinách – nikdy nejsou jen slunce.
Moc, dominance, očekávání, tlak, přizpůsobování se.
To všechno může existovat i tam, kde se navenek tleská.
A možná právě proto je důležité neuctívat obrazy, ale vážit si skutečných vztahů, i když nejsou ideální.
Komu bychom měli tleskat víc
Možná bychom měli častěji říkat obdiv ne těm, kteří nás baví,
ale těm, kteří nás drželi, když jsme byli slabí.
Ne ikonám.
Ale lidem, kteří:
- nás vychovali
- stáli u našich pádů
- unesli naši nevděčnost
- a přesto zůstali
Protože bez nich bychom tu nebyli.
Tichá vděčnost místo potlesku
Nemusíme přestat obdivovat umění, talent, výkon.
Ale možná bychom měli znovu nastavit kompas.
Začít doma.
Jednou větou. Jedním objetím. Jedním „děkuju“.
„Ta svíčková byla nejlepší, mami.“
Tiché objetí prababičky za tu zmuchlanou pětistovku v dlani.
Protože skutečná velikost se často neměří slávou.
Ale tím, kolik lásky bylo odžito bez publika.
