Článek
V padesátých letech to byl Bruno Gröning, který dokázal skrze svou víru a otevřené srdce probouzet v lidech sílu uzdravování.
Říkal: „Odevzdejte mi svou bolest.“
Věděl totiž, že člověk sám sobě nevěří – a že potřebuje prostředníka, aby znovu ucítil spojení s energií, kterou nikdy neztratil, jen na ni zapomněl.
Dnes, o mnoho desetiletí později, se znovu objevují lidé, kteří v nás to světlo probouzejí.
Každé období má někoho, kdo lidem připomíná, že světlo existuje i v temnotě.
Někdy je to filozof, jindy umělec, psycholog nebo duchovní průvodce.
Jiný jazyk, jiné kulisy, ale stejný princip:
připomenout lidem, že všechno, co hledají, už dávno mají v sobě.
Bruno Gröning i šamani všech dob mluvili o tomtéž:
že uzdravení nepřichází zvenčí, ale zevnitř – z okamžiku, kdy se člověk odevzdá a přestane odporovat.
Že víra není slepá – je to vnitřní rozhodnutí, že světlo ve mně je silnější než bolest, kterou nesu.
Eduard Tomáš říkával mantru pro ochranu:
„Mé nádjá mě zahaluje a chrání mentálně, fyzicky.“
A já dodávám:
„…a materiálně.“
Protože ochrana našeho nádjá – toho tichého, klidného Já nad egem – neznamená vzdát se hmoty.
Naopak, znamená ji přijmout jako součást celku.
V okamžiku, kdy přestaneme oddělovat duchovní a materiální svět, začne skrze nás proudit energie jednoty.
A to je ta skutečná síla uzdravení: když víra přestane být teorií a stane se proudem života.
Stejně jako Gröning učil odevzdávat bolest, učí dnešní duchovní učitelé převzít odpovědnost za své světlo.
Nejde o zázrak, ale o návrat.
O návrat k tomu, co jsme uměli jako děti – naslouchat, věřit, být přítomní.
Pokud nám to naslouchání nebylo zakázáno hlasy druhých, stále v sobě ten hlas máme.
A i když bylo, stačí se znovu ztišit a poslechnout ho.
Protože léčení není o doktorovi.
Je o víře, o odvaze, o vztahu k vlastní duši.
Je to o tom, že se jednou nadechneme a řekneme:
„Všechno, co potřebuji, už mám.“
