Článek
Už na vysoké škole jsem pochopila, že existují lidé, kteří chápou sdílení jako ohrožení.
Jedna spolužačka, říkejme jí Lenka, seděla vedle mě při testu. Protože jsem šla na vysokou školu z učňáku a ne z gymplu, přirozeně jsem neměla tolik teoretických základů jako ti, kteří přišli připraveni.
A tak jsem jednou po očku mrkla do její práce.
Ona okamžitě rukou zakryla papír a s vážností řekla:
„Tatínek mi říkal, že tohle je můj duševní majetek a nesmím ho nikomu dávat.“
Dnes už tomu rozumím.
Byla učena chránit si své území.
Nesdílet. Držet si svůj svět jako malou pevnost.
Z dnešního pohledu mi to přijde smutné.
Ne proto, že mi nedala opsat. To je nepodstatné.
Ale proto, že žila v pocitu, že když dá druhému trochu světla, sama o něj přijde.
Kdo sdílí, neubývá – narůstá.
V životě potkáváme dva typy lidí.
První typ – ti, kteří dávají přirozeně.
Bez kalkulu.
Bez strachu, že když posvítí druhému, jejich vlastní světlo zeslábne.
Naopak – čím víc sdílejí, tím pevnější se zdají být.
Jako by v nich každé předané slovo vytvořilo další vnitřní oporu.
A pak je druhý typ lidí – ti, kteří si své vědění drží u těla.
Někdy ze strachu, někdy ze zvyku, někdy protože v jejich rodině se věci „předávaly“ jen velmi selektivně.
Můj tehdejší tchán byl přesně ten druhý typ.
Byl na školeních, která byla v devadesátkách úplně převratná – moderní metody komunikace, psychologie prezentace, profesní růst.
A přesto doma neřekl ani slovo.
Nesdílel s vlastním synem jedinou drobnost, která by mu pomohla.
Držel si svoje.
Jako by se bál, že když předá, ztratí.
Když ti někdo „nedá opsat“, není to o tobě.
Dnes už chápu:
Když někdo nechce sdílet, neznamená to, že si mě neváží.
Ani že jsem méně.
Je to známka jeho strachu, ne mé hodnoty.
A když někdo sdílí, je to naopak projev síly.
Sebevědomí.
Radosti z růstu, který se násobí.
Co o nás říká to, co sdílíme?
Sdílení není povinnost.
Nemá být samozřejmostí.
Je to rozhodnutí.
Když něco předám, neznamená to, že o něco přicházím.
Zkušenost, kterou dám dál, se mi neodečte z účtu.
Právě naopak – často se vrátí ve formě vztahů, energie, inspirace nebo prostě jen čistého pocitu, že jsem pomohla tam, kde jsem mohla.
⭐ Závěr
Každý člověk si nakonec musí odpovědět sám:
Co chci, aby po mně zůstalo?
Uzamčené poznání?
Nebo stopa, která pomáhá druhým?
Možná nejde o to chránit nebo dávat.
Možná jde o to poznat, kým jsem.
A podle toho jednat.
Sdílení je naše rozhodnutí –
a obraz toho, kým chceme být.
