Článek
Poslední dny sleduji veřejné politické debaty a mám pocit, že se v nich něco zlomilo.
Ne v názorech – ty se liší vždycky.
Ale v tónu.
Jako bychom se přestali slyšet a začali se třídit.
Na správné a špatné.
Na chytřejší a hloupější.
Na ty, co „pochopili“, a ty druhé.
A v tu chvíli mi v hlavě zazněla věta, která se ke mně vrátila s nečekanou silou:
„Nerozdělujme se na lepší a horší.“
Nevím, jestli by ji dnes Tomáš Garrigue Masaryk vyslovil přesně takto.
Ale jsem si jistá, že by ten směr myšlení poznal okamžitě.
Pravda není zbraň
Masaryk nikdy nechápal pravdu jako klacek, kterým se mlátí po hlavách.
Pravda pro něj nebyla nástrojem moci, ale závazkem.
Nezajímalo ho, kdo vyhraje spor.
Zajímalo ho, zda společnost unese odpovědnost za to, co říká.
Dnes se pravda často používá jako nálepka:
– „my máme pravdu“
– „vy jste ti špatní“
– „s vámi se nemá smysl bavit“
Jenže v tu chvíli už nejde o pravdu.
Jde o nadřazenost.
Demokracie není hluk
Žijeme v době hlasité.
Všechno je okamžité, vyhrocené, sdílené během vteřin.
Ale demokracie podle Masaryka nikdy nebyla o hluku.
Byla o práci.
O trpělivosti.
O schopnosti mluvit i s tím, s kým nesouhlasím – aniž bych ho musela ponížit.
Demokracie nezačíná na náměstích ani v televizních studiích.
Začíná v tom, jak spolu mluvíme doma, v práci, mezi přáteli.
Jak rychle někoho odepisujeme.
Jak snadno si řekneme: „Ten je ztracený případ.“
Když se společnost láme
Možná se teď nacházíme v bodě, kdy se staré formy rozpadají.
Autority nefungují tak, jak jsme byli zvyklí.
Lidé jsou unavení, podráždění, zranitelní.
To všechno Masaryk znal.
Věděl, že rozpad je někdy nevyhnutelný.
Ale také věděl, že chaos bez mravnosti není svoboda.
Nehledejme lepší lidi. Hledejme lepší vztahy.
Možná dnes nepotřebujeme další hrdiny.
Ani další morální majáky, kteří ukazují prstem.
Možná potřebujeme:
– víc pokory
– méně výsměchu
– méně třídění lidí do škatulek
A víc tiché otázky:
„Unesu pravdu i tehdy, když se mi nehodí?“
Protože ve chvíli, kdy se rozdělíme na lepší a horší,
už jsme prohráli všichni.
