Článek
Dnes jsou Dušičky. 2. 11. 2025
A nevím, jestli to byla intuice, nebo vedení shora — ale úplně nevědomky jsem upekla roládu, kterou kdysi dělala moje mamka. Vlastně poprvé v životě.
Byla to ta její klasická — suchá, popraskaná, trochu připálená, protože mamka vždycky spěchala.
Lítala mezi sporákem a dvorem, natírala okapy, starala se o zvířata, dělala všechno najednou.
A já, když jsem byla dítě, jsem to neviděla.
Až později, když jsem se naučila vařit s tátou, jsem pochopila, že i ta nedokonalá roláda měla chuť domova. A na intru jsme ji snědli jako první.
Dnes jsem ji upekla znovu — ne proto, že bych chtěla zopakovat recept, ale protože chtěla přijít vzpomínka.
Moje maminka zemřela loni.
Nemluvila se mnou 22 let, protože jsem se rozvedla.
A přesto jsme se těsně před jejím odchodem usmířily.
Ta chvíle byla tichá, ale hluboká — a dnes cítím, že právě tou roládou se její duše usmála skrze mou kuchyň.
Nevím, jestli jsem o tolik lepší kuchařka než tehdy mamka — možná jen vím, že všechno, čemu dáme pozornost a lásku, se promění.
Roláda, kterou jsem dnes upekla, je naprosto božská.
Ale nemyslím, že je to tím, že bych měla lepší recept.
Spíš tím, že jsem u ní byla celá.
Neodbíhala jsem, nic jsem u toho nespravovala, jen jsem vnímala každé šlehání, vůni vajíček, teplo z trouby.
Dělala jsem ji s láskou – tak, jak bychom měli dělat všechno, co nás těší.
Když děláme něco srdcem, i obyčejné těsto se promění v modlitbu.
🕯 Recept mé maminky
(pro všechny, kdo chtějí vzpomenout srdcem i chutí)
- 4 vejce (šlehat alespoň 7 minut, mamka to dělala 20 ručně)
- 4 lžíce hladké mouky – prosít, aby byla nadýchaná
- 4 lžíce moučkového cukru
- pečicí papír, utěrka a trochu trpělivosti
Těsto rozetřít, péct na 180 °C asi 7 minut, horké stáčet do rolády na vlhké utěrce, aby si zapamatovalo tvar.
Můžete ji posypat cukrem, potřít marmeládou, naplnit šlehačkou či jiným krémem nebo jen tak – prostě jak to máte rádi.
A pak si udělejte kousek času.
Sedněte si s kávou.
A napište mi do komentářů:
Na co nejvíc vzpomínáte a co vám chybí po těch, kteří tu už nejsou?
Je to jejich smích, obětí, vůně, jídlo, společná cesta?
Nemusíme zdobit hrob, abychom uctili duši.
Stačí, když do vlastní duše vložíme radost, kterou jsme s nimi prožívali.
I kdyby to nebylo dokonalé.
Protože právě tehdy je to pravdivé.
A pokud tohle čte někdo, kdo se nestihl usmířit za života —
komu nebylo odpuštěno, nebo kdo sám odpustit nedokázal —
zkuste to teď.
Nemusíte mluvit nahlas, stačí pomyslet:
„Odpouštím ti. A prosím, odpusť i ty mně.“
I takové tiché odpuštění může uzdravit a přinést do života víc, než si dovedeme představit.
