Článek
Poslouchala jsem rozhovor Čestmíra Strakatého s Michalem Suchánkem
a přistihla se, že přemýšlím o humoru jako takovém.
Ne o vtipech, ale o tom, odkud se humor bere – a co zakrývá.
V rozhovoru zazněla zmínka o rodině, o neschopnosti odpustit, o minulosti, která zůstává otevřená. Nebylo řečeno proč. Ale z kontextu vyplynulo, že jde o věci, které se často nevyslovují nahlas – o majetek, o křivdy, o strach z budoucnosti. O potřebu pracovat víc a víc, aby bylo „zajištěno“, až tu člověk jednou nebude.
A právě v tu chvíli jsem si položila otázku:
Jak souvisí humor s neodpuštěnou bolestí?
Humor jako dar – a jako maska
Humor má mnoho podob. Umí léčit, ulevovat, spojovat. Ale existuje i humor, který neotevírá – pouze zakrývá. Smích, který přichází dřív, než by se člověk musel dotknout bolesti. Vtip jako štít. Pointa místo pravdy.
Smích jako strategie přežití
Není to nový jev. Charlie Chaplin byl symbolem laskavého filmového humoru, a přesto byl celý život provázen melancholií a samotou. Říkal, že život je tragédie zblízka, ale komedie z dálky. Smích byl jeho jazykem – ne nutně jeho útočištěm.
Podobný rozpor vidíme i u moderních komiků. Robin Williams rozdával radost milionům, zatímco bojoval s hlubokými depresemi. Humor fungoval jako obvaz – pomáhal přežít, ale neléčil ránu.
Když se humor staví na neštěstí
Existuje typ humoru, který je založený na shazování – sebe, druhých, slabších. Humor, který těží z trapnosti, selhání, z cizího nebo vlastního neštěstí.
Často se objevuje v kolektivních zábavných formátech, televizních show nebo v internetové zkratce, kde je rychlá pointa cennější než obsah.
Ne každému je takový humor blízký.
Ne každý se chce smát tam, kde cítí bolest.
Proč máme rádi drsný a černý humor
Evropská kultura má silnou tradici ironie a černého humoru – smíchu tváří v tvář absurditě, moci a smrti. Je to způsob, jak si zachovat odstup, někdy i důstojnost.
Jinde ve světě má humor jiné funkce – může být jemnější, situační, nebo komunitní.
Vždy ale platí jedno:
humor odráží vztah společnosti k bolesti.
Když se smích stane zbraní
Ve chvíli, kdy humor přestává ulevovat a začíná ponižovat, mění se v nástroj.
Už neslouží k propojení, ale k oddělení.
Už není mostem, ale bariérou.
Obvaz, který se nesundává
Humor může být lékem.
Humor dokáže fungovat jako obvaz na bolest. Problém nastává ve chvíli, kdy se z něj stane trvalé řešení. Obvaz, který se nikdy nesundá, ránu neléčí – pouze ji zakrývá.
A společnost, která se směje jen proto, aby nemusela cítit, riskuje, že jednou zjistí, že už neví, jak se smát jinak.
Otázka na závěr
Smějeme se proto, že je nám dobře?
Nebo proto, že se nechceme dívat příliš hluboko?
Dodatek
Připomnělo mi to i vyjádření Kuby, vítěze české verze Hell’s Kitchen. V jednom rozhovoru otevřeně přiznal, že se během soutěže neustále smál – a že ten smích ve skutečnosti zakrýval jeho nejistotu, obavy a strach.
Navenek působil jako naprostý pohodář. A právě proto by mě to bez jeho přiznání nikdy nenapadlo. Smích fungoval dokonale – jako maska. Ne proto, aby klamal ostatní, ale aby ochránil jeho samotného.
