Článek
V posledních dnech se internetem přehnala kauza komika Michala Suchánka, který si ve svém videu „zazpíval“ hanlivou písničku o Zdeňku Hřibovi. Půlka lidí se smála, půlka se zlobila – klasická česká polarizace.
A já jsem si uvědomila, jak snadné je ukázat na jednoho člověka a říct: „Kvůli němu stojíme v kolonách.“
Suchánek byl následně pozván do Show Jana Krause, což asi nepřekvapí. Mediální prostor miluje kauzy. Když se kolem jména zvedne vítr – a je jedno, jestli pozitivní nebo negativní – sledovanost stoupá. A moderátor samozřejmě ví, že když přijde člověk uprostřed aféry, publikum se dívá.
Jenže dopravu v Praze nevytváří ani náměstek, ani ministr, ani jednotlivý úředník. Dopravu tvoří všichni, kdo sedíme v autech, kdo se rozhodujeme jezdit denně, kdo volíme pohodlí místo jiných cest.
To není politický výkřik. To je prosté konstatování reality.
Humor Michala Suchánka je často „na hraně“. Ostrý, útočný, mnohdy přes čáru. Mně osobně je ten styl cizí. Ale zároveň rozumím tomu, že v showbyznysu je kauza výhra. PR oddělení tleská vždycky, když se objeví příležitost zviditelnit se – ať už skrze smích, nebo skrze pobouření.
A tak se příběh jedné kolony, jednoho videa a jednoho úředníka promění v mediální výhonek.
Ale ten skutečný kořen je jinde.
Doprava je zrcadlo společnosti. A humor je také zrcadlo.
Když je humor na hraně, bývá na hraně i naše nálada. Když se smějeme někomu, kdo za situaci neodpovídá, říkáme tím zároveň něco o sobě: že hledáme rychlého viníka, protože hledat příčinu by bolelo víc.
My všichni máme své „kostlivce v profesi“. Komik říká drsný vtip, úředník bojuje s byrokracií, řidič stojí v koloně, učitel se pere se systémem…
Ale ukazovat prstem na jednoho člověka je pohodlné.
Pohodlnější než přiznat, že dopravu v Praze (i jinde) vytváříme každodenně my všichni.
A možná by stačilo méně suchého humoru a více vlídnosti – v rozhovorech, v médiích i za volantem.
