Článek
Bylo–nebylo.
Jedno malé stvoření sedělo pod vánočním stromkem a smálo se.
Říkali mu Kulíšek.
A jak se smálo, hlavou mu prolétly všechny Štědré večery, které kdy prožilo.
Jako by jeden život nestačil a bylo jich hned několik.
První Štědrý večer byl bohatý
Stromek sahal až ke stropu. Pod ním hromada dárků, lesklé papíry, mašle a vůně drahého parfému. Kulíšek rozbaloval jeden balíček za druhým. Všechno bylo krásné. Všechno nové.
A přesto si pamatoval hlavně ticho, které přišlo potom.
Ticho, kdy už nebylo co rozbalovat.
A pocit, že radost vydržela kratší dobu než šustění papíru.
Druhý Štědrý večer byl chudý
Malý stromek, jeden dárek. Polévka, která voněla celým bytem. Někdo se smál, někdo zpíval falešně koledy. Nikdo nikam nespěchal.
Kulíšek si nepamatoval, co tenkrát dostal.
Pamatoval si jen, že seděl někomu na klíně a že se cítil v bezpečí.
Že byl viděn.
Třetí Štědrý večer patřil minulému století
Žádné dárky. Jen pár větví ve váze, svíčka a lidé, kteří věděli, že zítra nemusí být snadné. Mluvilo se potichu. S vděčností.
Radost nebyla hlasitá.
Byla klidná.
Byla v tom, že jsou spolu a že ještě mají co jíst.
Čtvrtý Štědrý večer byl v budoucnosti
Všechno bylo dostupné. Na kliknutí. Bez balicího papíru, bez čekání. Dárky nebylo potřeba rozbalovat – byly rovnou připravené.
Kulíšek měl všechno.
A přesto se rozhlížel kolem sebe a hledal něco, co neuměl pojmenovat.
A pak se Kulíšek usmál
Protože pochopil, že ve všech těch večerech hledal pořád to samé.
Ne dárky.
Ne hojnost.
Ne dokonalé Vánoce.
Hledal pocit, že někam patří.
Že není navíc.
Že může být v klidu.
A možná proto se dnes tolik hádáme o Vánoce.
Jak je slavit. Jaké tradice dodržovat.
Jakou hostinu nachystat.
Kdo přijede. Kdo nepřijede.
Kolik dárků je správně. A kolik je málo
Možná nehledáme ideální Štědrý večer.
Možná hledáme místo, kde nemusíme nic dokazovat.
A to je dar, který se zabalit nedá.
Kulišek není pohádka.
Je to ta část v nás, která si pamatuje všechny Štědré večery –
i ty, na které bychom nejraději zapomněli.
