Článek
Jednou dopoledne jsem vařila hovězí vývar.
Tedy snažila jsem se za Antonínovy stálé a nadšené asistence uvařit hovězí vývar.
Když jsem konečně po několika hodinách tréninku mindfullness dovedností, sbírání na zem Antonínem spadlých věcí a umývání Antonínových částí těla měla vývar téměř hotový, byla jsem zralá na měsíční dovolenou v Kosmonosech. (Ano, i tam se nachází psychiatrie). Ale už to skoro bylo, stačilo jen nakrájet uvařenou zeleninu a maso. Jenže miminko se zrovna chtělo chovat a kojit a hrát si a kakat a číst si a hlavně všechno najednou a s maminkou za zadkem.
Zbavila jsem se ho tím, že jsem mu do ručičky (opět špinavé ručičky – jak to dělá?!) ukrojila štědrý kousek krávy s iluzí, že bude chvíli klid, když si ho bude svými čtyřmi zoubky tiše žužlat.
Inu, jak už to tak bývá, přepočítala jsem se.
Ticho bylo, to jo.
A kravku si žužlal, to taky jo.
Akorát místo poklidného ožužlávání to maso asi za vteřinu a půl pěkně zpracoval. Jen jsem stihla valit oči jak tele na nová vrata, kam se ten kus Milky poděl. Psi taky valili oči, protože doufali v kraví desátek.
Anatomická problematika Antonínova zažívacího traktu spočívá ve faktu, že má místo žaludku černou díru. A ta, když se otevře, pohltí všechno.
A všechny. (Divím se, že mám ještě obě prsa).
Takže po snězení hovězího přídělu se začal hladově dožadovat druhého chodu.
Proto jsem z lednice vyndala cherry rajčátka, která má vcelku rád a chvíli mu trvá, než ho omrzí. (Jen je pak ještě druhý den lovím pod gaučem a nacházím třeba v sušičce.) Začala jsem je krájet na čtvrtiny a loupat, abych mu co možná nejvíce znemožnila udusit se cherry slupkou.
Jedno rajče mi při loupání z mých šikovných rukou vypadlo, což započalo lov a litý souboj mezi Antonínem a ostatními mrchožrouty. Vystartovali a hnali se za padlým rajčetem. Tonda viděl rudě, a né proto, že by mu kus rajčete postříkal rohovku. Bil se jako drak. A zvítězil. Rajče bylo jeho. Vytrhl ho totiž stoleté Elině (která má nyní zhruba stejný počet zubů jako Antonín) z tlamy a rychle ho strčil do tlamy své. Za pár milisekund zmizelo rajče v propadlišti dějin.
Když jsem to viděla, odložila jsem nůž a se slovy opěvovanými Antonínovo vítězství (Se na to můžu…) jsem mu dala zbytek rajčat a hovězího v celku.
