Článek
Černá plachta.
Slapy měly vždy dvě tváře! Tu první, slunečnou a přívětivou, znali všichni rekreanti, kteří se přes léto vyhřívali na palubách svých houseboatů a popíjeli vychlazené pivo v marinách. Ale ještě existovala ta druhá, temná, která se pokaždé probouzela s prvními hromy a blesky nad hladinou.
O Slapské přehradě se ostatně už od jejího vzniku vyprávělo ledacos… Že pod hladinou stojí zatopené domy. Že v některých zátokách nefungují kompasy. A že vždy, když přijde bouřka, objeví se na vodě plachetnice s černou plachtou! Nikdo nevěděl, odkud připlouvá, a nikdo nevěděl, kam mizí. A nikdo nikdy nespatřil tvář člověka, který seděl za kormidlem.
Místní jachtaři o té lodi neradi mluvili, ale každý z nich znal základní slapské pravidlo: Když se nebe nad přehradou zatáhne do barvy modřin a ozve se první temné zadunění, je čas zakotvit a zmizet v podpalubí!
Mladý jachtař Tomáš byl ale rozený skeptik. Vyrostl v Praze, ale na Slapy jezdil už od dětství. „Pověra vhodná pro turisty,“ zareagoval se smíchem, když mu staří vodní vlci z mariny vyprávěli o plachetnici, která se objevuje jen v tom nejhorším čase…
Jedno červencové odpoledne se ale vzduch stal nečekaně těžkým. Teplota spadla během několika minut o deset stupňů a zpoza zalesněných kopců okolo se nad hladinu vyvalila mohutná hradba černých mraků. Tomáš zrovna plul u Živohoště, když udeřil první drsný poryv větru. Přehrada se okamžitě změnila v bouřící, zpěněné moře a chataři na břehu pevně zavírali okenice. Všechny ostatní plachetnice okamžitě zamířily do doků, ale Tomáš přijal blížící se bouři jako výzvu. Otočil svého „Karibského korzára“ zpět na volnou vodní plochu. Svým tělem vyvažoval nakloněnou loď a kormidlem citlivě vyrovnával sílu větru. Cítil vzrušení, které zná jen ten, kdo někdy řídil plachetnici v bouři. Ale po chvíli bouře ještě zesílila a silný vítr stále měnil směr. Poznal, že další plavba už bude nad jeho síly.
Snažil se kormidlovat k nejbližšímu břehu, ale prudký vítr si s jeho lodí pohrával jako s hračkou. A uprostřed bouře, kdy blesky rozsvěcovaly hladinu jako stroboskop, ji náhle uviděl.
O nějakých sto metrů dál, naprosto klidně, proti větru, který by měl každou běžnou loď převrátit, proplouvala štíhlá, staromódní plachetnice. Její plachta byla černá jako uhel a zdálo se, že pohlcuje veškeré světlo kolem sebe. Tomášovi přeběhl mráz po zádech. Loď neměla žádná světla, přesto ji viděl jasně a zřetelně.
Jakmile se plachetnice přiblížila, blesk znovu ozářil hladinu. U kormidla seděla postava zahalená v těžké, černé pláštěnce. Kapuce jí zakrývala tvář, ale Tomáš měl pocit, že ho ta bytost pozoruje. Nebyl tam žádný hněv, žádná výzva. Jen nekonečný, prázdný klid, který se vymykal všemu živému.
Temná loď připlula před něho a svou plachtou ho zastínila před větrem. Skrytý v bezpečném závětří druhé lodi plul do svého domovského přístavu. Konečně byl jeho dok na dohled!
Tomáš vykřikl, ale zvuk jeho hlasu zanikl v hřmění. Když se podíval znovu, hladina už byla prázdná. Černá plachetnice zmizela v husté dešťové cloně, jako by se nikdy neobjevila.
Když se bouřka přehnala a Slapy se opět zklidnily, Tomáš se stěží dokázal dostat k pontonovému molu. Ruce se mu třásly tak, že sotva uvázal lano. Stařík z mariny tam stál, kouřil dýmku a mlčky pozoroval obzor.
„Viděl jsi ji, že?“ pronesl muž, aniž by se podíval Tomášovi do očí. Tomáš jen slabě přikývl.
„Dobře,“ řekl vodák tiše. „Teď už víš, proč nikdo, kdo ji potká příliš zblízka, o tom nikdy nevypráví. Ty jsi měl štěstí, chlapče. Dneska jen kontroloval, jestli jsou všichni v bezpečí.“
Od té doby Tomáš na Slapy jezdí dál, ale pokaždé, když se na obzoru objeví první šedý mrak, je první, kdo balí plachty a utíká do bezpečí. Ví totiž, že některé věci na hladině přehrady nejsou určeny pro lidské oči.
Plachetnice.
