Článek
Smaragdový škorpion
Když se Richard Plodok zastřelil ve své kanceláři, bylo jeho mladšímu bratrovi Erikovi teprve patnáct.
Na stole po něm zůstaly rozházené zamítnuté žádosti o odklad splátek a dopis z banky s elegantním podpisem ředitele Arnošta Vargy.
Richardův hodinářský závod vyráběl nádherné ručně dělané hodinky. Jemné strojky, ryté ciferníky, přesně broušené součástky.
Jenže přišel slabý ekonomický rok, na exkluzivní hodinky neměl nikdo peníze, banka Richardovi navíc vypověděla úvěr a továrna šla během několika měsíců ke dnu.
Lidé tehdy říkali, že se Richard nezastřelil kvůli dluhům.
Zabil ho stud nad tím, jak banka zničila rodinnou firmu.
Navíc měl těsně před svatbou a nechtěl, aby si jeho nevěsta vzala bankrotáře. Když se to jeho snoubenka dozvěděla, zhroutila se a skončila na psychiatrii.
O deset let později měl Erik malý hodinářský krámek v postranní ulici. Opravoval staré budíky, natahoval pendlovky a občas prodal nějaké levnější náramkové hodinky. Vybudovat rodinný závod znova se mu už ale nepodařilo.
Naproti tomu se bankéři Vargovi,který stál za krachem hodinářské firmy, dařilo čím dál tím lépe.
Jeho honosná vila zářila mramorem a zlatem.
Jen jeho dcera Daniela mu dělala starosti. Chtěla si vzít Tomáše Havlíka, chudého, nepraktického autora detektivek, které nikdo nevydával.
„Ten člověk vydělává méně než náš zahradník,“ domlouval své dceři Varga.
Jenže Daniela byla tvrdohlavá a zamilovaná. A byla přesvědčená, že její nastávající přece jen prorazí.
A tak se svatba přesto chystala.
Dary se vršily na dlouhém stole v salonu. Křišťál. Stříbro. Obrazy.
A mezi nimi i nenápadná malá černá kazeta.
Když ji Daniela otevřela, všichni úžasem zkoprněli.
Uvnitř na sametové podušce ležel posazený zlatý náramek ve tvaru škorpiona.
Tělo bylo jemně vypracované a ocas se obtáčel kolem zápěstí. Na hřbetě měl nepatrné kulaté hodinky s perleťovým ciferníkem osázené drobnými smaragdy.
„Bože… ten je nádherný,“ vydechla Daniela a okamžitě si ho nasadila.
Tomáš se pousmál. „Aspoň jeden svatební dar, který se strefil do tvého náročného vkusu.“
Bankéřův telefon zazvonil v půl druhé a muž během několika vteřin úplně zbledl.
„Kdo to byl?“ zeptala se jeho žena.
Bankéř pomalu položil mobil.
„Nějaký Zlenický, řekl mi… že přesně ve dvě hodiny Daniela zemře.“
V salonu zavládlo ticho.
„To je nějaký šílený vtip,“ vyhrkla žena.
Bankéř si došel do pracovny pro revolver. „Byl to jen hloupý vtip. Tahle vila má nejlepší poplašné zařízení. Dovnitř se nedostane nikdo. Ale půlhodinu tedy počkáme.“
Všichni spolu seděli v hloučku v obývacím pokoji.
Nikdo nejedl. Nikdo nemluvil. V místnosti panovalo mrazivé ticho, jen velké nástěnné hodiny nad krbem neúprosně tikaly.
Tik, ťak, tik, ťak.
Tomáš seděl vedle Daniely na gauči a snažil se vzpomenout na prchavou myšlenku, která mu prolétla hlavou.
Chybělo už jen několik minut do druhé, když si konečně vzpomněl, na co před tím myslel…
„Jak se jmenoval ten muž, co volal?“ zeptal se.
„Nějak jako Zlenický.“
Tik, ťak, tik, ťak.
Tomáš mrkl na hodiny nad krbem a rychle se obrátil na svou smoubenku.
„Sundej ten náramek, který si dnes dostala!“
„Proč?“
„Mluvit budem později!“
Když Daniela zahlédla jeho pohled, přestala se ptát, sundala si náramek a položila ho na stůl.
Tomáš ho kleštičkami na cukr opatrně zdvihl. Nezkoumal ho jako šperk. Zkoumal ho jako stroj.
Vzal ze zásuvky lupu a podíval se na spodní stranu škorpionova břicha. Našel tam mikroskopický otvor.
Je to tak jednoduché, pomyslel si.
Mechanismus je spojen s hodinkami, takže jehla se uvolní až budou dvě. Ale aby ji hrot zasáhl, musí být náramek na správném místě – tedy na zápěstí.
Tomáš lehce položil náramek na dubový stůl a odtáhl od něho ruce.
Hodiny nad krbem právě ukazovaly 13 hodin 59 minut a 45 sekund.
Všichni v pokoji sledovali ten zlatý předmět jako hada který v teráriu pozoruje myš.
Tik… ťak… tik… ťak…
Přesně ve dvě hodiny se z břicha škorpiona s kovovým cvaknutím vysunula jehla. Na její špičce se leskla kapka bezbarvé tekutiny. Nebylo to dramatické, bylo to chladné a přesné. Kdyby ho Daniela měla v té chvíli na ruce, jehla by jí bodla do zápěstí.
Hned na to v pokoji vypukla panika, ale Tomáš seděl v ústraní. Díval se na ten malý šperk a cítil… inspiraci. Obdivoval precizní provedení důmyslného strojku.
Bankéř všem nalil svou nejdražší whisky, kterou měl už léta schovanou.
„Myslím, Tomáši, že nám dlužíš nějaké vysvětlení.“
„Začalo to tím jménem. Už jsem ho někde slyšel…
Ale kde? Až jsem si konečně vzpomněl. Zlenice jsou zřícenina, kterou na nespočet svých obrázků namaloval malíř Josef Lada. Hlavně na obrázky, na kterých je rybník a vodník. Přitom ale ten hrad v okolí jejich domu vůbec není. Lada ho viděl na nějakém výletě a protože hrad měl ideálně romantickou siluetu, s oblibou ho přidával na své obrazy.
Ale kromě romantického vzhledu má tento hrad i pohnutou minulost…
Ve středověku na něm kdysi vládl mocný zlenický pán, který se pyšnil neobyčejně sličnou dcerou. Její půvab byl takový, že se o ní ucházeli šlechtici z celého království. Nabízeli mu plné truhlice zlaťáků i své hrady, výměnou za její ruku.
Mladá šlechtična si nakonec jednoho z nich vybrala a začala se chystat slavná svatba. Jenže jeden z odmítnutých šlechticů to nechtěl nechat jen tak. Jeho alchymista pro něj proto vyrobil ebenovou krabičku, vykládanou zlatem. Když se otevřelo víčko, vyjela z ní otrávená jehla. Krabičku pak jeho posel doručil na hrad. Jenomže nevěsta byla levák, a proto krabičku držela na opačné straně. Když otevřla víčko, jehla ji minula.
Sluha vzal krabičku a jehlou škrábl kočku. Ta před zraky všech okamžitě zcepeněla. Posel, který ji přivezl, brzy na mučidlech doznal, od koho krabička pochází.
Příběh pak končí romanticky. Ženich vyzval onoho odmítnutého rytíře na souboj, ve kterém ho mečem prohodl. Svatba se tak konala s mírným zpožděním. A to je konec příběhu.
Ten, kdo tohle vyrobil, ten historický příběh jistě znal, a protože nevěděl, jestli má nevěsta náhodou také není levák, pojistil se tím, že ten svůj ďábelský mechanismus umístil do náramku.“
„Ale proč ten telefonát? Byl přece zcela zbytečný,“ zeptal se Tomáše užaslý bankéř.
„Nejsem psychiatr. Možná, že ten muž byl tak ješitný, že se prostě musel někomu pochlubit. A nebo to nebyl typ chladnokrevného vraha, a tak chtěl džentlmensky poskytnout nevěstě určitou nápovědu, jak se může zachránit.
Ten telefonát možná nebyla chyba.
Bylo to Erikovo podvědomí, které zoufale chtělo být zastaveno.
Myslím, že ten muž ve skutečnosti nechtěl zabíjet tak jistě, jak si sám namlouval. Kdyby chtěl, nikdy by nezavolal.
Asi byl zvědavý, jestli někdo z rodiny tu jeho nápovědu rozluŝtí. A nebo mohl mít ještě deset jiných důvodů. Tohle už se nikdy s jistotou nedozvíme.
Vyšetřovatelé Eriku Plodkovi pokus o vraždu neprokázali. Chyběly důkazy.
On sám byl nakonec rád, že mu jeho dábelský plán nevyšel a on tak nebude mít svědomí zatížené vraždou. Ale jím vyrobený škorpion mu ukázal prázdný prostor na trhu. Začal vyrábět dámské šperky ukazující zároveň i čas. Jeho originální výrobky si velmi brzy získaly na trhu proslulost, zejména mezi movitou zahraniční klientelou. Erik svou firmu začal postupně rozšiřovat a přibral i výrobu klasických hodinek. A tak po čase jejich rodinná firma opět zářila v plném lesku.
Svatba Daniely s Tomášem se ovšem musela o několik týdnů odložit. Všechno se přece muselo připravit znova.
A když Tomášovi Arnošt Varga při nové svatební hostině poprvé nalil víno a oslovil ho „synu,“ Daniela se musela usmát. Pochopila, že to nejhorší už je za nimi.
O rok později vyšel Tomášovi jeho první román „Smaragdový škorpion.“
Stal se bestsellerem a televize ho oslovila s návrhem na odkoupení autorských práv.
Smaragdový škorpion byl tak nádherný šperk, že se od něho Daniela nedokázaka odloučit. Skončil na dně rodinné šperkovnice.
Ale na ruku si ho už nikdy nenasadila.
Náramek.
