Článek
Válka pohlaví.
Vzduch v malostranské kavárně byl cítit výběrovou kávou a ambicemi. Markéta seděla u kulatého stolku, nervózně si pohrávala s řetízkem a pozorně poslouchala „bezpečnostní briefing“ svých kamarádek.
„Pamatuj si, Markéto,“ spustila Regina a důležitě si srkla drahého latte, „Tinder je džungle. Musíš si ho proklepnout hned v prvních pěti minutách. Koukni na telefon, a jestli má rozbitý displej nebo starý model, ruce pryč.“
„A hodinky,“ přidala se Renata. „Chlap může mít na sobě cokoliv, ale hodinky o něm řeknou hodně.“
„A boty!“ zvedla výstražně prst Simona. „Vždycky zkontroluj boty. Když jsou ošoupané, kašli na něj.“
„A tričko si prohlédni pořádně,“ pokračovala Regina. „Dneska je v tržnici plno padělků. Když nosí padělek, víš, na čem jsi.“
Markéta přikyvovala. Cítila se jako agentka na tajné misi. „A kdo platí účet?“ zeptala se.
Všechny tři se na ni podívaly, jako by jim právě položila otázku, jestli je voda mokrá.
„On. Samozřejmě on.“
„A jestli bude platit hotově, zkus mu mrknout do peněženky.“
„Cože?“
„No, kolik tam má bankovek. To taky něco vypovídá.“
Markéta si povzdechla: „Teda, je to náročné.“
„Ano. Jdeš na rande v Praze.“
Přibližně ve stejné době seděl na druhé straně města Pavel ve své kanceláři. Z třináctého patra luxusní administrativní budovy měl výhled na střechy staré Prahy. Řídil síť hotelů a vydělával víc, než většina lidí okolo něho tušila. Přesto byl sám. Naprostá většina žen, se kterými se seznámil přes internet, se začala zajímat o jeho práci dřív než o něj.
„Možná je problém v tom, že vypadáš moc úspěšně,“ zasmál se jeho volnomyšlenkářský kolega Martin.
„To je snad poprvé, co slyším, že je úspěch problém.“
„Pro normální vztah jo.“
Pavel se opřel v křesle. „Tak co navrhuješ?“
Martin se rafinovaně usmál. „Maskování. Použijeme geniální maskování. Poslouchej, co teď uděláš.“
O hodinu později si Pavel půjčil malé starší auto od své sekretářky a svůj mobil vyměnil za dávno odložený telefon. O hodinu a půl později už stál v holešovické tržnici. Vybral si u stánku černé, nenápadné čínské digitální hodinky a usmlouval je ze čtyř stovek na tři sta padesát korun. Cítil se vzrušeně. Začalo ho to bavit. Sehnal dokonce i laciné džíny a pohodlné tenisky.
Potom přišel zlatý hřeb programu. Zastavil se u stánku s oděvy.
„Potřebuju tričko Nike.“
„Tak to nemám,“ odpověděl s úsměvem štíhlý Asiat.
Pavel se tedy otočil a odcházel. Po několika metrech ho ale zastavil jiný Vietnamec.
„Pojďte se mnou,“ zašeptal a táhl ho za rukáv. Zavedl ho do vedlejšího stánku a z hromady starého textilu vytáhl několik triček. „Jakou barvu?“ zeptal se.
„Červenou,“ vybral si z nabídky nadšený Pavel. Vůbec netušil, jak královsky se u toho bude bavit.
„Pět set.“
„Asi jste se zbláznil. Čtyři sta.“
„Tohle je naprosto kvalitní napodobenina. Nikdo ji nerozezná. Tak čtyři sta padesát.“
„Platí,“ kývl pohotově Pavel. Jeho výbava na rande teď byla kompletní. Ani si nevzpomínal, kdy naposled si nějaký nákup takhle užil.
Večer na rande dorazil ve svém novém přestrojení. Markéta ho přivítala pohledem, který by propálil ocel. Během pěti minut stihla zkontrolovat jeho levné hodinky, všimnout si vrzajících tenisek a zhnuseně se podívat na jeho telefon ležící na stole.
Když jí ale Pavel navrhl, že si dají ještě zákusek, Markéta se jen krátce podívala na hodinky. Odsekla mu, že už musí běžet, a zmizela v kavárně přes ulici. Když se posadila ke kamarádkám čekajícím v protější kavárně, sklidila od nich ovace. „Udělala jsi to skvěle, Markéto! Žádné ztrácení času s loosery,“ pochválily ji s výrazem zkušených žen.
Pavel to zkusil znovu. A znovu. A znovu. Pokaždé pohořel. Každá pražská „tinderka“ ho vypakovala dřív, než dojedla první chod. Začínal věřit, že už snad ani neexistuje žena, která by ho chtěla. Přesto vytrvale pokračoval ve svém experimentu.
Další žena odešla po čtvrthodině. Jiná po půlhodině. Jedna dokonce už během objednávání. Po každém neúspěchu uvažoval, že už toho nechá, jenže jeho zvědavost byla silnější! Chtěl vědět, jestli ještě existuje někdo, kdo ho bude hodnotit jako člověka, a ne pouze jako cenovku.
A pak přišla Simona.
Sešla se s ním v nenápadném bistru na Žižkově, kde měla pronajatou garsonku. Byla v Praze teprve měsíc. Přijela za zaměstnáním ze zapadlé vesnice kdesi na Vysočině a její jedinou starostí bylo, jestli po cestě nezabloudí v metru.
Když dorazil k jejímu stolu, Simona si ho prohlédla, usmála se a celý večer se pak smála jeho špatným vtipům. Nijak zvlášť si přitom neprohlížela jeho telefon ani jeho hodinky. Místo toho se ho ale zeptala: „Tak co tě baví?“
Pavel překvapeně zamrkal. „Prosím?“
„No… co rád děláš.“
„Aha.“
Začali si povídat. O knihách, o cestování, o filmech. O tom, jaké to bylo vyrůstat na vesnici a jaké je to žít v Praze. Seděli spolu skoro tři hodiny. Na druhé rande šli do parku, na třetí do kina a na čtvrté na výlet.
Po dvou měsících spolu chodili a Pavel pořád nic neřekl. Nechtěl lhát, ale nechtěl ani udělat chybu. Dostal se do pasti, kterou si sám postavil. Ještě víc se bál, že když vyjde pravda na povrch, všechno se změní.
Nakonec to ale stejně nevydržel. Jednoho večera, když spolu seděli na náplavce a pozorovali světla odrážející se na hladině Vltavy, sevřel rty.
„Musím ti něco říct.“
Simona se usmála. „To zní vážně.“
„Trochu je.“
„No tak do toho.“
A tak jí vyprávěl všechno. O své práci, o hotelech, o kanceláři s výhledem na Prahu, o autě, o hodinkách, o experimentu i o desítkách neúspěšných schůzek. Když skončil, čekal mlčení nebo rozchod.
Simona se však jen chvíli dívala na řeku. „Takže ty jsi vlastně bohatý?“
„Obecně vzato asi ano.“
„Aha.“
„To je všechno?“
„Co ještě chceš slyšet?“
Pavel nechápavě rozhodil rukama. „Nevadí ti, že jsem ti to neřekl?“
„Ano, vadí.“
„A že jsem přijel autem své sekretářky?“
Simona se rozesmála. „To je na tom celém to nejlepší.“
O rok později seděli spolu v jedné kavárně a plánovali první společnou dovolenou. U vedlejšího stolu právě skupina dívek probírala nějaké chystané rande. Simona přitom zaslechla útržek jejich rozhovoru: „Hlavně se podívej na hodinky a na boty.“
Pohlédla na Pavla, pak na jeho obyčejné tričko a musela se usmát. Muži to fakt nemají lehké. Je to zvláštní doba. Muži předstírají, že mají méně, než mají, a ženy hledají známky toho, že mají více. A někde mezi tím se dva osamělí lidé snaží najít něco vzácného – druhého člověka.
Pohlédla na něho a i on se usmál. Svou soukromou válku pohlaví právě teď oba vyhráli. A nikdo z nich v ní neprohrál.
Setkání.
