Článek
Krysí dům.
Po rozchodu s přítelem jsem se přestěhovala do nového pronajatého bytu.
Byl na Žižkově a asi proto to byl docela levný podnájem.
Jednalo se o hodně starý dům s celkově dosti pochmurnou atmosférou.
Byt byl ale zařízený, a to mi vyhovovalo.
Ústředním bodem obývacího pokoje bylo starožitné široké křeslo. Bylo neuvěřitelně pohodlné. Když jsem se do něho na zkoušku posadila, příjemně hluboko jsem se do něho zabořila.
Zeptala jsem se pronajímatelky, starší paní, proč je pronájem tak nízký.
„Nikdo tady nechce dlouho zůstat,“ odpověděla s váháním. „Dějí se tu divné příhody. Každý můj nájemník se brzy odstěhoval.“
„Na duchy nevěřím,“ zasmála jsem se furiantsky.
„O duchy tu nejde,“ odpověděla mi paní. „Ale nikdo nedovede vysvětlit, proč se do tohoto bytu stahuje tolik much.“
„Když nějaká přiletí, tak otevřu okno a ona zase odletí, jsem mírumilovný člověk,“ odpověděla jsem bezstarostně.
„No, jak myslíte,“ odvětila mi paní.
Druhý den jsem se nadšeně nastěhovala a večer jsem si uspořádala jakousi oslavu mého nového bytu.
Koupila jsem své oblíbené víno a krabičku drahých amerických cigaret. Už se dlouho snažím přestat, ale výjimečně si ještě zapálím.
Napustila jsem si vanu, přidala půl láhve pěny a dlouho jsem se v ní ráchala. Popíjela jsem při tom drahé víno a labužnicky si vychutnávala po několika měsících svoji první cigaretu.
Po hodině ve vaně jsem si oblékla vytahanou noční košili a pohodlně se rozvalila v tom širokém starožitném křesle.
Víno už mi pěkně stouplo do hlavy.
Po chvilce jsem ucítila mírný tlak ve střevech a pořádně nahlas jsem si ulevila.
Bláznivě jsem se rozesmála. Tak už jsem si své nové křeslo jak se patří „označkovala.“
Přemýšlela jsem, kolik už asi různých zadků do něj takhle prdělo. A můj zadek je teď jen další v řadě. Pro takový kus nábytku to vlastně musí být pořádná otrava.
"Hele, nevadí ti, že do tebe každý prdí"? zeptala jsem se nahlas.
Asi už jsem pořádně opilá, pomyslela jsem si. Povídám si tady s křeslem.
Zapálila jsem si druhou cigaretu, nalila si další skleničku vína a natáhla si nenuceně nohy na nízký stolek přede mnou.
Ale co, tak jsem opilá! Takový levný byt se přece musí jaksepatří oslavit.
Pokuřovala jsem drahou cigaretu, popíjela drahé víno, nohy jsem měla stále nevychovaně položené na konferenčním stolku a cítila se přitom nepopsatelně nádherně.
A náhle jsem to zaslechla! Takové to typické bzz.
Na okně masařka!
O něčem takovém ta paní mluvila.
Já jsem byla odmalička známá svou neobyčejnou laskavostí ke všemu živému.
Když můj bratr dusal na zahradě po broucích a dupal po mšicích, já raději sbírala slimáky do kyblíku a odnášela je za plot.
Nikdy jsem nezabila mouchu, nikdy! Ne že by mi nebyly protivné, to ano. Ale věřila jsem, že i taková moucha má právo na život.
Bylo to ale zatraceně zvláštní! Už byl večer. Takhle pozdě už mouchy nelétají. Leda tak komáři u vody. Navíc v bytě nebylo nic, co by ji mohlo přilákat.
Zpočátku jsem zůstala klidná. Otevřela jsem doširoka okno a mluvila jsem na ni.
„Prosím tě, leť ven. Tam je místa dost.“
Moucha ale neletěla ven. Přistála na mém nose. Pak na mém stole a pak drze na mé skleničce s vínem.
Zhluboka jsem se nadechla a pomalu napočítala do deseti.
Ale moucha dál kroužila pokojem jako hlučný černý vrtulník plný výsměchu.
A pak se to stalo!
Nejspíše to zavinilo to víno.
Dlouze jsem se zadívala na plácačku, která visela na věšáčku. Pak znovu na mouchu, která zatím pořád lezla po okně sem a tam. Vůbec nebrala moji přítomnost jako nějakou hrozbu.
Určitě za to mohlo to víno!
Sundala jsem plácačku z věšáku. Potěžkala jsem ji.
Určitě ji tam někdo pověsil z nějakého důvodu.
Moucha stále ještě drze lezla po okně.
A pak jsem ji s gustem zabila.
Plác! Plácačka dopadla na okno.
Moucha spadla na zem!
K mému překvapení mi jí nebylo líto.
Dříve respektovaná moucha skončila jako bezvýznamná černá tečka na podlaze.
S úžasem jsem ji pozorovala. Tak tohle stvoření jsem respektovala! Jak jsem byla bláhová.
Veškerý respekt, který jsem k ní měla, v té chvíli zmizel.
Vítězoslavně jsem si užívala pohled na mnou zlikvidovaného vetřelce.
Tak jsem ve svých dvaceti letech zabila svou první mouchu, pomyslema jsem si.
Bzučení ustalo. Nastalo ticho! Opět jsem se posadila zpět do křesla a zírala na místo svého činu.
V mých očích nebyl hněv ani lítost, jen pocit vítězství.
„Tak sis o to řekla,“ zašeptala jsem a napila se vína.
Druhý den odpoledne, když jsem šla nakoupit, jsem na chodbě narazila na souseda, který bydlel kdesi v horním patře.
Pozdravil mě, jak se sluší, ale hned dodal: „Tak ta stará čarodějnice ten prokletý byt zase pronajala!“
„Jak to, prokletý?“
„Tak ta baba vám nic nevyprávěla?“
„Ne.“
„Pojďte tedy ke mně, slečno, na kafe. Budu vám něco vyprávět.“
Byla jsem zvědavá na nějakou strašidelnou historii, a tak jsem jeho pozvání ochotně přijala.
„Jinak, já jsem ňákej Harák.“ „Rejnová.“
Potřásli jsme si v přítmí na schodech rukou.
Když jsme došli o dvě patra výš, odemkl svůj byt.
„Prosím vás, slečno, nezouvejte se. Ty vaše krásné lodičky mi sem žádnou špínu nezanesou. A stejně tu mám bordel jako v chlívku.“
Vstoupila jsem tedy do jeho bytu v botách a cítila jsem se z toho trochu nesvá.
Můj hostitel mě zavedl do obýváku a s obřadnou úklonou mě usadil do křesla, které ale nebylo zdaleka tak pohodlné jako to moje.
Pak spěchal do kuchyně připravit pro nás kávu.
Za několik minut byl zpátky a postavil přede mě kouřící šálek.
Posadil se do druhého křesla proti tomu mému a noblesně jako ve starém filmu si přehodil nohu přes nohu. Udělala jsem totéž. Dva přátelé, kteří se sešli ve staré kavárně.
Natáhla jsem se pro šálek a usrkla kávy. Byla výborná.
Pohodlně jsem se v křesle opřela a naslouchala jeho vyprávění.
„Tak abych začal. O tom bytě se v celém domě povídá, že je prokletý. Před padesáti lety v něm bydlela rozvedená žena s dcerkou. Neunesla pomyšlení, že její manžel má jinou, a tak, aby se mu pomstila, svou dcerku, na které lpěl, přímo v tom bytě zavraždila.
Když sousedé už dlouho její dceru neviděli, přišlo jim to podezřelé.
Když si pro ni nakonec přijeli policajti, žena už ale v bytě nebyla. Schovala se ve sklepě.
Tenhle dům má sklepy spojené s labyrintem podzemních chodeb. Nikdo se v nich nevyzná. Prý se táhnou až kamsi hluboko pod žižkovský kopec. Ukryla se v těch chodbách a od té doby už ji nikdo neviděl.
Nikdo nikdy nezjistil, co se s ní nakonec stalo. Buď v nich zabloudila a zahynula tam, nebo vyšla ven na jiném místě, změnila si jméno a žila dál pod jiným jménem, nebo dokonce odešla do zahraničí a začala nový život tam.
Někteří z nájemníků ale tvrdili, že to byla čarodějka, že změnila podobu, že se jen proměnila v obrovskou krysu a žije v podzemí dál.
Faktem ale je, že od té doby někteří nájemníci ve sklepě skutečně zahlédli obrovskou krysu a taky je fakt, že od té doby je tenhle dům plný much. Přitom v sousedních domech krysy ani mouchy nejsou. Je to záhada.
Za druhé světové války se v těch chodbách skrývali odbojáři. Gestapo od nich nemělo plány, a tak se tam za nimi neodvážili.
Nájemníci z okolních domů jim u vchodů do podzemí nechávali jídlo, a tak tam mohli v bezpečí přečkat celou válku.“
Vzrušeně jsem odložila poloprázdný šálek.
Tohle bylo něco pro mou romantickou povahu!
„Tak v tomhle domě jsou tajné chodby?“
„Ano.“
„A můžete mi je ukázat?“
„Můžu. Tak pojďte se mnou.“
Uchopil silnou baterku a vedl mě po schodech stále dolů. Ve sklepě rozsvítil baterku a dovedl mě až na konec, kde už nebyly žádné kóje.
Odsunul prorezavělou mříž a posvítil mi.
Nahlédla jsem za ni. Uviděla jsem líně tekoucí stoku a ovanul mě zápach hnijící vody a plísně.
„Brr! Tady je to hnusný,“ vyjekla jsem, když jsem odkudsi zaslechla podezřelé hemžení.
Kvapně jsme se raději vrátili do bytu. Káva už ale byla studená.
Můj hostitel ji tedy neprodleně vylil do dřezu a připravil nám čerstvou. Opět jsme se usadili do svých křesel a on pak dál pokračoval ve vyprávění o historii tohoto domu.
Celkově jsem s ním tak strávila příjemné odpoledne.
Podivný příběh, který jsem vyslechla, mi ale stále nešel z hlavy. Jak je možné, že ta žena jen tak dokázala zmizet?
A mouchy se tu opravdu objevovaly stále v hojném počtu. Každý den jsem nějakou zabila. Má dřívější mírumilovnost byla pryč. Stala se ze mě vytrvalá likvidátorka. Dokonce jsem si jejich ničení i užívala.
Ale ta nejtěžší zkouška mě teprve čekala.
O několik týdnů později jsem si připravovala ovocný koláč.
Zašla jsem tedy do sklepa pro ovocný kompot.
Když jsem si ho vzala, zaslechla jsem cupitání.
Rozhlédla jsem se okolo. Před onou rezavou mříží seděla obrovská tmavá krysa s dlouhým ocasem. Byla velká jako kocour. Hleděla přímo na mě.
Moje dřívější laskavost však už v tomhle ponurém domě dávno vzala za své.
Mrštila jsem po ní konzervu s kompotem. Mířila jsem přesně. Zásah ji odmrštil dozadu až do rohu.
Byla značně otřesená, ale snažila se hned vzpamatovat.
Přiblížila jsem se k ní. Mocným, přesně mířeným kopancem do čenichu jsem ji odhodila až na druhý konec místnosti. Z tlamy jí začala vytékat krev. Můj druhý kopanec však už zdaleka nebyl tak přesný. Zasáhla jsem ji jen do boku, což ji nijak neoslabilo.
Snažila se vrátit zpátky k mříži.
Ale já jsem byla rozhodnutá, že už ji uniknout nenechám. Vzala jsem pevnou násadu od koštěte, která tu stála opřená, a uštědřila jsem jí ten nejsilnější úder do hřbetu, jakého jsem byla schopna. Pokoušela se odlézt ode mě pryč, ale já jsem ji příštím úderem dorazila.
Bylo dobojováno. Po tváři mi stékal pot a prudce jsem dýchala vzrušením. Pohlédla jsem na její mohutné pružné tělo. Nechápala jsem, kde se taková odhodlanost ve mně vzala.
Nechala jsem ji ležet tam, kde byla. Snad ji v noci ostatní krysy rozsápou. Přála jsem jí to. Vlastně bych jí přála co nejbolestivější konec.
Konzervy, kterou jsem po ní hodila, jsem se už ani nedotkla. Vzala jsem si z kóje jinou a vrátila se nahoru, abych se osprchovala.
V tom bytě jsem pak bydlela ještě rok.
Atmosféra v domě se ale od toho dne úplně změnila. Celý dům jako by náhle byl prozářený sluncem a obyvatelé se na sebe začali usmívat. Za celý rok mi do bytu přiletěly jen dvě mouchy.
Když jsem jim otevřela okno, hned zase odletěly. Plácačku jsem položila na skříň a co jsem tam bydlela, už jsem se jí nikdy nedotkla.
Po roce jsem se přestěhovala do panelákové novostavby, kde bydleli dodnes.
To křeslo jsem od majitelky koupila a odvezla jsem si ho s sebou. Sedávám v něm stále.
Připomíná mi můj první samostatný byt i podivný příběh, který je s ním spojen.
Ale i v mém novém bytě jsem zažila podivné události.
Ale to už je jiný příběh.
