Poslední tah štětcem

Každý z nás má nějakého koníčka.

Tak jako například někdo shromažďuje peníze, já zase sbírám příběhy.

Rozhodla jsem se tak proto, že peníze vás moudřejším neudělají ale příběhy ano.

No a některé z nich pokládám za natolik zajímavé, že si myslím, že by bylo škoda nechávat si je jen pro sebe a proto jsem se rozhodla vás s nimi seznámit.

Barracuda

​Poslední tah štětcem

​Vzduch v zámecké komnatě byl těžký prachem a vůní terpentýnu. Psal se rok 1712. Malíř Bartoloměj, mladý muž s bystrýma očima, zachycoval každý detail tváře šlechtičny. Byla krásná, ale v jejích očích se zračil hluboký smutek. Hrabě Leopold z Vranova, muž s tváří jako z kamene, je nechával o samotě jen zřídka, a právě v těch vzácných chvílích se rodilo jejich zakázané pouto.

​Nejdřív si povídali o umění. Pak o životě. A nakonec o věcech, které by si říkat neměli… Byli podobného věku, a tak není divu, že se mezi nimi postupně zrodila hluboká náklonnost.

​„Jsem tu držená jako vězeňkyně a můj manžel se stal mým dozorcem,“ šeptala mu jednoho dne, zatímco on míchal barvy. „Je bezcitný. Ale je vyloučené odsud odjet.“

​Malíř se toho večera rozhodl. V noci, kdy bylo sídlo ponořeno do spánku, vnikl tajně do pokladnice. Nevzal všechno. Jen tolik, aby spolu měli něco do začátků… Jen několik váčků se zlatými mincemi a drobných šperků. Poklad ukryl v lese hned za zámkem a chtěl se vrátit do své komnaty.

​Nikdy tam nedošel – při návratu do zámku ho dostihly stráže. Hrabě byl neúprosný, už druhý den měl být malíř popraven. Poslední noc ve vězení strávil malováním. Na plátně, které si nechal přinést, vytvořil zpaměti portrét své milované. Do obrazu přitom vetkl jemné náznaky, kam lup ukryl. Doufal, že to jeho láska pochopí a získá dost prostředků, aby mohla sama odjet. Když šlechtična obraz obdržela, plakala zoufalstvím. Pověsila si ho do své komnaty, ale její mysl, zatemněná žalem, v malířových tazích štětce klíč k tak vytoužené svobodě nenalezla. O tři dny později skočila ze zámecké věže.

​Dnes, o více než tři sta let později, zámku vládnou již jen zvědaví turisté. Obraz namalovaný ve vězení i příběh romantické lásky hraběnky a chudého malíře jich každé léto na zámek přilákají stovky…

​Za ta léta, díky střídání teplot, vlhkosti a v neposlední řadě i dýchání davů návštěvníků, ztratily barvy na obraze svou výraznost. Správa zámku se tedy obrátila na renomovaný restaurátorský ateliér a ten pověřil prací na obraze talentovanou restaurátorku Lucii Barbrovou, specialistku na malířství osmnáctého století.

​Restaurátorka stála před dovezeným plátnem ve svém ateliéru. Při pohledu na mistrovské tahy štětce cítila hluboké dojetí. Její vlastní život se v mnohém podobal tomu šlechtičnině. Manželství s ambiciózním, ale chladným právníkem bylo nekonečnou sérií výčitek, hádek a neustálým přehlížením jeho nevěr. Lucie několikrát uvažovala o rozvodu. Jenže v tomhle ekonomicky zdevastovaném státě byly ceny bytů nereálné… Neměla kam jít! Proto zůstávala. Stejně jako kdysi Anna.

​Lucie stála ve svém ateliéru před dovezeným obrazem. Do detailů si naplánovala postup a až pak se dala do práce. Nejdříve musela povrch očistit od prachu, který na něm během staletí ulpěl. Teprve po očištění mohla začít zaplňovat praskliny v plátně a pomocí precizních chemických procesů vrátit obrazu jeho původní vzhled. Strávila před portrétem stovky hodin. Znala každý jeho centimetr. Ale až po několika týdnech si všimla, že na obraze je něco zvláštního.

​V osmnáctém století takhle nikdo nemaloval. Tenhle portrét se vůbec nepodobal obvyklým portrétům pozdního baroka. Lucie si v hradním depozitáři vypůjčila kroniku z té doby a začala pečlivě číst, co tehdejší kronikář zapsal. Naštěstí byl ten rok na jiné příhody chudý, a tak se kronikář této události věnoval docela rozsáhle. Popsal příjezd malíře na zámek i podrobně vše, co potom následovalo.

​Lucie se vrátila do ateliéru. Posadila se před obraz a pozorně si ho prohlížela. Hlavou jí přitom vířila řada otázek. Původní portrét už byl přece hotový, hrabě ho podle kroniky nechal vyvěsit v jídelně. Proč tedy odsouzený malíř svou poslední noc ve vězení maloval ještě druhý portrét? A proč jeho posledním přáním bylo, aby ho dostala právě hraběnka? A proč malíř nikdy neprozradil, kam se poděly uloupené mince, přestože si tak mohl zachránit život?

​Znovu se posadila před obraz a pozorně si ho prohlížela. Nerozuměla na něm zejména dvěma věcem:

Malíř hraběnku nikdy venku neviděl. Vždy se s ní setkával pouze v její komnatě. Proč ji tedy portrétoval v zámeckém parku?

A pak tu byla ještě druhá nevysvětlitelná záhada. Malíř na zámek dorazil v červenci. Proč ji tedy portrétoval s kyticí šafránových květů? Šafrány kvetou časně zjara, a ne v létě. Jako doplněk k ženě se příliš nehodí. Vhodnější by bylo namalovat hraběnku například s kyticí růží.

​Lucii šla ze všech těch otázek hlava kolem. Nesnášela nezodpovězené otázky. Tušila, že odpovědi jsou na tom obraze, ale nedokázala je najít…

​Druhý den ráno, podle přísloví, že „ráno je moudřejší večera“, si udělala silnou kávu a znovu se usadila před obrazem. Pochopila, že na tuhle záhadu musí jít jinak. Proč žena drží v ruce kytici šafránů? Co víme o šafránech? Je to drobná květina, někdy se jim říká krokusy a kvetou na začátku jara… Moment! Zpět! Krokusy… Krok-usy. Co když krokusy mají vlastně znamenat kroky?! Kolik je jich na obraze? Pět! Takže to by znamenalo pět kroků. Ale kterým směrem?

​Lucie znovu zkoumala obraz. Hraběnka na něm měla podivně překřížené ruce. V pravé držela květiny a na levé měla všechny prsty v dlani, jen ukazováček měla natažený, jakoby na něco ukazovala. Ukazovala jím směr! No ovšem. Jedna ruka naznačovala vzdálenost a druhá naznačovala směr. Obraz ukazoval místo, kde malíř ukryl svůj lup! Malíř chtěl, aby jeho milovaná poklad vyzvedla a mohla odejít. Teda, to musela být láska.

​„Kvůli ní riskoval život. Kvůli ní ho také ztratil. Lucie si nebyla jistá, zda někdy pozná podobnou lásku.“

​Tehdy byli na světě ještě pořádní chlapi. Zajímalo by mě, který z dnešních chlapů by tohle udělal pro ženu, pomyslela si.

​Lucie už neměla stání. Chtěla se přesvědčit, jestli je její teorie správná. V železářství si zakoupila ostrou zahradnickou lopatku a hned v noci odjela k zámku. Dub z obrazu už byl napůl uschlý, ale ještě stál. Nedočkavě začala kopat na místě, které malíř na svém obraze tak skrytě vyznačil. Nepředpokládala, že by poklad byl příliš hluboko. Oba milenci chtěli přece již příští noci utéci. Cennosti tedy měly být pod zemí pouhý jeden den. A její předpoklad se záhy ukázal jako správný. Netrvalo dlouho a narazila na napůl zetlelé kožené váčky a mezi nimi se v měsíčním světle zaleskly zlaté mince.

​Mince a cennosti, které měly zajistit budoucnost milenců v osmnáctém století, se pro ni staly vstupenkou ke svobodě! Díky svým kontaktům v aukčních síních je postupně a nenápadně zpeněžila. Byla opatrná. Neprodávala vše najednou. Trvalo to téměř rok… Ale nakonec přece jen získala dostatečnou částku. Když podávala žádost o rozvod, cítila neuvěřitelnou lehkost. Koupila si útulný byt s výhledem do parku a začala znovu.

​Po roce se na zámek vrátila. Restaurovaný portrét už opět visel na svém místě. Žena na obraze jí byla tak blízká! Dívala se do tváře ženy, která před třemi sty lety nedokázala rozluštit nápovědu, která pro ni byla namalována.

​„Kdybys žila dnes, určitě bychom byly kámošky a chodily bychom spolu do sklípku na víno.“

​Dojatě si prohlížela její rysy na portrétu. „Promiň,“ zašeptala, „že jsem si vzala něco, co bylo určené tobě.“

​Ještě chvíli tak stála bez pohnutí, pak se pomalu otočila a odešla. A v komnatě zůstala jen hraběnka Anna. A z jejích namalovaných očí, jako by po třech stech letech konečně zmizel smutek. Protože alespoň jedné z nich se podařilo utéct.