Článek
Srub pro první lásku.
Skupina trampů se líně vlekla lesní cestou, zatímco mezi stromy pomalu vycházelo slunce. Irena s Davidem šli jako obvykle poslední. Nemluvili – jen oba naslouchali tichu a sobě navzájem. David se vždy snažil držet poblíž Ireny. Líbila se mu její povahová čistota a upřímná bezprostřednost. I její dlouhé vlasy a něžný obličej.
Stromy náhle skončily a před nimi se nečekaně objevila prudká rokle s křišťálovým vodopádem, padajícím do skalnaté hloubky. A pak se na okraji té soutěsky objevil on! Srub jako vystřižený z rodokapsu. Zastíněný hustými borovicemi a s verandou situovanou naproti vodopádu, která přímo lákala hodiny jen tak sedět, dívat se na padající krásu a zapomenout, že existují maily, účty, šéfové a pracovní doba!
Irena se zastavila, přimhouřila oči a zasněně pronesla:
„V takovémhle srubu bych jednou chtěla prožít svou první lásku,“ zašeptala jen sama pro sebe.
David málem zakopl o vlastní nohy. Měl by teď pronést něco nápaditého. Něco, co si zapamatuje. Jenže mozek mu v tu chvíli vypověděl službu. Ale srdce udělalo salto, protože David Irenu tajně miloval už dlouho.
A tak se tu noc v jeho hlavě zrodil plán. David totiž pracoval u geodetů a ti mají něco, co působí důvěryhodně – reflexní vesty, správné vybavení a výraz přirozené profesionality. David byl v partě geodetů nejmladší a ostatní ho tak trochu přehlíželi. A proto, když jim vyložil svou prosbu, celá maringotka propukla v bouřlivý smích.
„A k čemu vlastně takovou strašnou blbost potřebuješ?“ přerušil konečně lavinu hlučného smíchu Vladimír, jejich předák.
Davidovi tedy nezbylo nic jiného než jít s pravdou ven. A v tu chvíli se i ti nejdrsnější drsňáci z jeho party přestali smát. Vzpomněli si na sebe v jeho letech a zároveň i na milostné soužení, které s tímhle věkem vždy souvisí.
„Hele, nezlob se, ale na takovou blbost rovnou zapomeň,“ ukončil Davidovu záležitost rázně předák.
Jenomže mužské přátelství není jen prázdný pojem, a tak už o prvním víkendu stál David s Vladimírem a několika dalšími kolegy na dohled od chaty. Přes rameno měli přehozená profesionální pásma a vedle nich stál třínohý stojan s „něčím, co blikalo“. Zírali společně do plánů, které si přinesli z maringotky, a předstírali, že si nevšimli krásné mladé ženy, která se bez horního dílu plavek slunila na lehátku před chatou, ani dvou chlapců, kteří se za vydatného řevu navzájem mlátili po zádech světelnými meči.
Netrvalo dlouho a ze srubu se vynořil jeho majitel. Přelétl je pohledem a zamířil k nim. Urostlý pětatřicátník s vypěstovaným tělem z posilovny, oblečený do značkového trička a bílých šortek. Vladimír zašeptal Davidovi: „Typický středostavovský český podnikatel. Slizký a dravý. Nech to na mně. Tohle půjde snadno.“
„Co tu děláte?“
Vladimír se narovnal a vzhlédl od plánů. „Měření. Nová přípojka k plánované dálnici. Zatím je to neoficiální.“
Slovo dálnice padlo jako bomba. Muž zbledl.
„Tady? Přímo tady?“
„Bohužel. Vlastně povede jen několik desítek metrů za vaší chatou,“ povzdechl si Vladimír. „Zatím to není veřejné, ale až se to vyhlásí… cena rekreačních nemovitostí tady v okolí půjde dolů rychleji, než bude majitelům milé. Ale zatím si to nechte pro sebe.“
Nemusel dodávat víc. O dva dny později seděl majitel v realitce a s pocitem nevyhnutelnosti nabízel chatu k prodeji skoro za cenu zahradního domku. Makléřka nevěřícně povytáhla obočí.
„Tak nízko?“
„Dneska musí být člověk mazanej. Doufám, že včas najdu nějakého vola, kterej to koupí. Chci to prodat dřív, než se to mezi lidma roznese. Chatu u staveniště by nikdo nekoupil,“ zabručel.
Následující den kupní smlouvu podepsal jediný zájemce. A tím byl David, který si potřebný obnos vypůjčil od rodičů. Když pozval Irenu na víkendový čundr jen ve dvou, snažil se chovat nenápadně. Vyšli z lesa. David vzal Irenu za ruku a přivedl ji až na verandu. Ale když odemkl, rozšířily se jí oči.
„Ty máš klíče?“
David skromně přikývl. „Ten srub si přál změnit majitele. Tak jsem mu vyhověl.“
Irena se rozesmála, vešla dovnitř a zastavila se u oken. „A pamatuješ si, co jsem tehdy říkala?“
David znovu přikývl, tentokrát trochu rozechvěle. „Pamatuju si to přesně.“
Když se k němu otočila, bylo mu jasné, že jeho plán nejen vyšel, ale rozhořel i něco, co už dávno doutnalo v obou dvou. Možná že to nebylo úplně fér. Ta myšlenka mu na okamžik probleskla někde vzadu v hlavě. Možná majitel jednou zjistí, že se žádná dálnice nechystá. Ale v tom srubu, obklopeném šuměním lesa, se najednou všechno zdálo správné.
A Irena nakonec pronesla to nejdůležitější:
„Zamilovala bych si tě i bez té chaty.“
Usmála se tak, jako ještě nikdy. A pak už David nepotřeboval žádné plány, vesty ani lsti. Protože byl přesně tam, kde chtěl být.
S ní.
