Článek
Využívání se.
Pohodlí.
Smyslem života se už u většiny z nás stalo využívání se navzájem.
U mě tohle poznání začalo už v dětství, asi tak jako u každého.
Trávila jsem jako holka každé prázdniny u svého dědy, který byl zkušený rybář.
No a já jsem jednoho krásného dne projevila přání jít s ním na ryby.
Podíval se na mě a povídá mi: „Chceš jít rybařit?“
Já tenkrát odpověděla: „Ano.“
„Tak to ale budeš muset pro svou zábavu obětovat žížalu. Budeš si ji sama muset napíchnout. Uděláš to?“
Bez rozmýšlení jsem mu na to řekla: „Proč ne. Nejsem nějak přecitlivělá.“
„No a co až tu rybu chytíš? Dokážeš si ji i sama zabít?“
„Bez problémů,“ odpověděla jsem, „o Vánocích jsem u stánků viděla, jak se to dělá.“
„V pohodě,“ usmál se na mě tenkrát děda, „tak jdeme.“ A tak jsem poprvé v životě vyrazila na ryby!
Brzy jsem zjistila, že mě to baví, a jejich lov jsem si už jako malá holka náležitě užívala.
Ale tehdy jsem také pochopila základní fakt…
Pochopila jsem, že abych měla tuhle zábavu, musím obětovat život té žížaly a té ryby.
A jen díky tomu, že je takhle využiju, strávím příjemný den.
Bylo to pro mě zcela nové poznání…
Když se zbavím přehnané lítosti, užiju si něco příjemného!
Ale jak přišlo dospívání, pochopila jsem, že tohle využívání se vlastně vztahuje i na ostatní členy naší společnosti a že člověk zcela automaticky využívá jiného člověka k tomu, aby měl své pohodlí…
Když jsem se od Vltavy přestěhovala na Žižkov do svého prvního samostatného bytu, našla jsem si nejen nový byt a nového přítele, ale i nové zaměstnání.
Mým přímým nadřízeným tam byl elegantní čtyřicátník s krátce zastřiženými vlasy a fešáckým knírkem.
Kolektiv našeho oddělení tvořily tři ženy asi tak mého věku a jen jediný muž, který byl jen o pár let starší než my.
Mezi ty holčiny jsem hned zapadla a už první večer jsme naše přátelství pořádně zapily v baru.
Chtěla jsem pochopitelně pozvat i Milana, toho posledního člena našeho převážně dámského kolektivu, ale Linda, jedna z mých nových kolegyň, mi v tu chvíli posunkem naznačila, abych to nedělala.
Když jsme se pak v nočním baru trochu napily, objasnila mi proč.
„Říkáme mu otrok,“ vysvětlila mi spiklenecky.
„Začala s tím kolegyně, která odešla na mateřskou a místo níž jsi tady teď ty. Přišla na to, že náš vedoucí je na mladý ženský. Nic vážného, nechce sex ani si nechce plácnout. Jemu úplně stačí, když je na něj holka milá a když jí sem tam smí mrknout do výstřihu.“
„No a co to má společného s tím, že s námi Milan nesměl jít oslavovat?“ nechápala jsem.
„No, hned se k tomu dostanu,“ pokračovala se smíchem Linda a mohutně si připila ze své skleničky.
„A tvá předchůdkyně si nějak všimla, že ten náš Milan je tak trochu ňouma. A jednou se stalo, že potřebovala odejít dřív. Tak vzala svou nedodělanou práci a normálně mu ji položila na stůl.“
„Tohle prý máš udělat,“ řekla chladnokrevně, „náš starej mi teď nařídil, že mám něco zařídit ve vedlejší pobočce.“
No, ale Milan zas takovej blbec nebyl. Zvedl zadek ze židle a šel se vedoucího přímo zeptat.
Ale ten k všeobecnému překvapení tu kolegyni podržel a její lež potvrdil.
Myslela si, že bude chtít nějakou protislužbu, no… víš, jak to myslím. Ale nic od ní nechtěl, ani s ní o tom nikdy nemluvil.
On má prostě rád mladý ženský a stačí mu jen se na ně dívat. Nechce sex, orál nebo něco jiného. Jemu stačí jen se dívat. Našla jsem si to na internetu. Některým chlapům tohle opravdu stačí.
No ale k věci. Za čas jsem já taky potřebovala jít dřív, a tak jsem si to taky zkusila. A vyšlo mi to!
Milánek se šel opět zeptat, jestli to opravdu musí dělat on, a vedoucí mu na to příkře odpověděl: „Vždyť ti to Linda snad řekla jasně, tak proč ještě chodíš za mnou!“
A tím to už pro nás bylo jasné.
Budem se mít báječně!
Kdykoliv se nám něco nechtělo dělat, tak jsme to zkrátka přehodily našemu otrokovi, jak jsme si ho mezi sebou pojmenovaly, na krk.
On už byl totiž po té druhé návštěvě u vedoucího dočista zkrocený.
Byl poslušný jako ovce a už se ani nechodil ptát. Zkrátka tu práci přijal, ani nemrknul a zůstal tu pěkně poslušně až do noci, zatímco my jsme šly pařit.
A proto ho s sebou nebereme. Nechceme, aby se s námi začal nějak bratříčkovat. Musí vědět, kde je jeho místo a taky k čemu je určen.“
„A k čemu?“ zeptala jsem se.
„Přece k tomu, aby zpříjemňoval život krásným ženám,“ vyprskla Monika rozpustile a přehnaně nonšalantně si přehodila nohu přes nohu.
„No, já teda tohle dělat nebudu,“ odmítla jsem v tu chvíli rezolutně.
Ale člověk míní a osud mění. A cesta do pekla je dlážděná těmi nejlepšími úmysly.
Slavili jsme tehdy s mým přítelem výročí seznámení. Luxusní restaurace, kde podávali mořské kraby, které přímo podle vašeho výběru vylovili z akvária, už byla rezervována měsíc předem. A zrovna ten den mi vedoucí nečekaně naložil ještě další práci!
Ale já jsem tenkrát opravdu potřebovala jít domů o něco dřív. Musela jsem se osprchovat a převléknout za dámu. V džínách se do toho nóbl podniku nemohlo.
„Od čeho máme našeho otroka?“ pokoušela mě s úsměvem Marcela.
„To je blbý…“ odporovala jsem.
„Potřebuješ přece odejít, tak ho využij!“ povzbuzovala mě.
Nic jiného mi nezbývalo.
Uchopila jsem tedy svazek dokumentů a prudce s ním praštila před překvapeného kolegu. „Vedoucí mi přidělil něco jiného, máš tohle hned převzít.“
Odrecitovala jsem tuhle připravenou větu přísným, autoritativním hlasem a doufala přitom, že si nevšimne, jak jsem nejistá.
„Je to tak, ja byla u toho,“ podpořila mě kolegiálně Linda, která se hned pohotově postavila po můj bok pro případ, že bych potřebovala podporu.
Nečekala jsem ani na odpověď a vzpřímeně jsem odcházela ke svému stolu.
V půli cesty jsem se otočila a dodala příkře: „Ráno to chci mít na stole!“
Když už mám být jednou za život mrcha, tak alespoň pořádná.
Došla jsem ke svému stolu, chvatně naházela věci do kabelky a spěchala domů, abych se osprchovala a nalíčila.
Ta večeře byla fantastická! Oblékla jsem si tenkrát večerní šaty, nechala si rozpuštěné vlasy, číšníci byli uctivost sama a já jsem se od nich nechala obsluhovat jako pravá, noblesní, vznešená dáma.
Seděla jsem tenkrát pohodlně usazená s nohou přes nohu v polstrovaném křesle u stolu s bohatou květinovou výzdobou, po troškách pomalu popíjela příšerně drahé víno a užívala si nádherný, luxusní večer.
Kontrast.
Na ubohého „otroka“, který určitě ještě touhle dobou dělal v naší strohé kanceláři s tvrdými židlemi za mě moji práci, jsem si za celý ten večer ani jednou nevzpomněla!
Cesta do pekla je dlážděná nejlepšími úmysly.
Byla jsem tenkrát přesvědčená, že tohle byla jen výjimka.
Za čas jsem si ale zase něco potřebovala nutně vyřídit, a to už jsem se s nějakými morálními pravidly tolik nezatěžovala.
Přece když to udělám dvakrát, tak se tolik nestane.
Zkrátka jsem mu tehdy svoji nedokončenou práci rovnou hodila na stůl a nestyděla se mu zároveň „nařídit“, aby ji do rána udělal. Tentokrát jsem se už obešla i bez Lindiny podpory.
A pak se to tak nějak opakovalo stále častěji…
Jednou jsme chtěli zajít s přítelem do kina, jindy se mi zase zachtělo jít se starou kamarádkou pařit. Vždycky jsem našla důvod, proč na něho shodit svoji práci!
On nikdy neodporoval ani nevzdoroval.
Vždycky se na mě jen smutně podíval svýma hlubokýma očima, jako by nechápal, proč mu to dělám, ale pak jen poslušně pokýval hlavou, jako že ano, že to pro mě rád do rána udělá. Někdy toho bylo dokonce tolik, že nad tím určitě musel sedět až dlouho do noci, zatímco já se jinde příjemně bavila!
Byl už dokonale zkrocený. Byl zkrátka jen náš bezcenný „otrok“. Využívala jsem ho tedy podle libosti a někdy dokonce jen tak z rozmaru.
Zasloužil si to? Možná že ano. Možná že ne. Nepřemýšlela jsem o tom. Měla jsem ho litovat? Nevím. Nelitovala jsem ho. Stejně tak, jako jsem nelitovala ani žížalu, když se bolestí svíjela na mém rybářském háčku. Stejně tak jako jsem nelitovala ani ryby, které jsem ulovila a zabila. Pak stejně všechny pěkně skončily na našem starém grilu. A posloužily mi tak jako výborná večeře, kterou jsem vždy s potěšením spořádala, bez jakýchkoliv sentimentálních výčitek nad jejich osudem…
Jsem krutá, nebo jsem normální a chovám se jen tak jako většina ostatních? Nevím. K čemu by vlastně bylo najít na tuhle otázku nějakou odpověď?
Vždyť jen dělám činnosti, které jsou příjemné. Užívám si. Na tom snad není nic špatného.
Ale za čas jsem potřebovala odvézt domů skříňku z obchodu a auto mého přítele bylo právě v servisu.
Monika mi okamžitě ochotně poskytla instrukce, jak v tomto případě postupować…
Uvolnila jsem si přesně podle jejího návodu výstřih na blůze a s líbezným úsměvem jsem nakráčela do kanceláře vedoucího. Bez vyzvání jsem se rovnou posadila do křesla pro hosty, svůdně si přehodila nohu přes nohu a přátelským tónem ho požádala, jestli bych mohla použít služebního kombíka, protože potřebuji něco odvézt.
„Ale samozřejmě, to je normální,“ zašeptal horlivě a přitom přejel moji uvolněnou blůzu očima.
„Hned zavolám do garáže a dám řidiči instrukce.“
A skutečně!
Za půl hodiny už stál náš podnikový řidič před barákem.
Když jsem přišla, dokonce mi i úslužně otevřel dveře.
Skříňku mi v obchodě sám od sebe naložil do auta a pak mi ji ještě pozorně vynesl i po schodech až do bytu, kde ji uložil na místo, které jsem mu ukázala.
Podřízenost.
Zajímalo by mě, jaké vlastně dostal ohledně mě instrukce. Nemusela jsem přitom hnout ani prstem…
Za čas už jsem tak byla stejně tvrdá jako mé zkušenější kolegyně a užívala jsem si našeho pohodlného života stejně dychtivě jako ony. Byla jsem stejná. Nebyla jsem o nic lepší!
A nevadilo mi to.
Ale za čas se atmosféra u nás opět o něco posunula.
A tentokrát bez našeho přičinění!
Náš vedoucí začal z neznámého důvodu posuzovat stejné situace u nás a u Milana zcela odlišně.
Monika byla totiž příležitostná kuřačka, a když si šla na chodbu k otevřenému oknu zapálit, tak jsme ji obvykle my tři ochotně doprovázely.
Při její cigaretové pauze jsme pak beze spěchu řešily všemožná vážná i lehká témata. Vždyť nebylo proč spěchat…
Ale když si Milan během dopoledne dvakrát odskočil na záchod, hned byl vedoucím obviněn, že se tam určitě chodí ulejvat.
Nebo když jsem si v době mimo pauzu udělala kafe a při jeho usrkávání jsem se uvolněně s nohou přes nohu posadila na svůj stůl, abych se trochu napřímila od sezení na židli, vedoucímu to pochopitelně nijak nevadilo. Proč taky?
Stál tenkrát v naší kanceláři a viděl mě, jak v pracovní době sedím na stole a piju kafe. Nijak na to ale nereagoval a jen kolem mě beze slova prošel.
Když si ale v pracovní době dovolil udělat kafe náš nešťastný Milan, tak pořádně narazil! Jakmile ho vedoucí zahlédl, že pije kafe, hned ho zpražil, že kafe má pít jen o pauze. V pracovní době se prý má pracować!
Nerozuměly jsme tomu, proč se takhle chová…
Od nějaké doby ale začal nám a jemu vedoucí měřit dvojím metrem.
Snad přece jen očekával nějakou odměnu, kdo ví? Nepřemýšlela jsem o tom a ani mě to nezajímalo.
Požitek.
Spolu s ostatníma holkama jsem si ale místo toho, abych o tom přemýšlela, plnými doušky užívala nečekaně získanou svobodu.
Po dvou letech se mi podařilo získat dlouho vysněnou práci a navíc s mnohem vyšším platem. Na vlastní žádost jsem proto ve firmě skončila.
Na mém novém pracovišti už byl pak kolektiv normální.
Na ty dva roky ženského „pohodlného“ života vzpomínám dodnes ráda. I když s odstupem času ale přece jen s jistými rozpaky…
Myslím si, že náš „otrok“ Milan bude už navždy nenávidět ženy. Možná že se dokonce raději ani nikdy neožení.
A jestli ano, možná že se bude za peklo, které jsme mu tenkrát způsobily, mstít na své vlastní ženě…
Mám snad za to ale cítit vinu? Určitě ne.
Já jsem to přece v té firmě takhle nezavedla! Jen jsem splynula s hlavním proudem a užívala jsem si těch příjemných stránek života, které se mi samy nabídly.
Měla jsem se snad za něj postavit?
Mně taky nikdy nikdo nedal nic zadarmo.
Svět už je takový.
Ale neměl by být.
