„Kreslit znamená žít“: Jak Erich Lichtblau-Leskly přežil Terezín s tužkou v ruce

Erich Lichtblau-Leskly se narodil 16. června 1911 v Hrušově u Moravské Ostravy, tehdy ještě v Rakousku-Uhersku, Josefovi a Sidonii Lichtblauovým, rozené Storchové, a vyrůstal společně se dvěma bratry a sestrou.

Po vyučení dekoratérem a aranžérem výloh v Ostravě studoval kolem roku 1930 na hamburské škole dekorativního umění Ha-De-Co (Hamburger Decorationsfachschule). Poté pracoval jako dekoratér výloh v několika obchodních domech v Ostravě. Už tehdy měl mimořádný cit pro detail, jemnou ironii a schopnost vyprávět příběh jedinou linkou.

V roce 1937 se oženil s Elsou Lichtblau, rozenou Silbigerovou (1913–2010), původem z Polska.

Manželé nějaký čas žili v Písku.

Pak přišla okupace.

Po vzniku Protektorátu Čechy a Morava začalo systematické pronásledování českých Židů. Manželé se nejprve přestěhovali do Prahy, kde Erich pracoval jako stavební dělník, protože jako Žid už nesměl vykonávat svou původní profesi.

Na počátku roku 1940 pak odešli z Prahy a společně s dalšími mladými Židy pracovali v rámci takzvané hachšary na zemědělských pracích poblíž Písku. Později byli nuceni pracovat na statku v Dobešicích.

Byl to první krok procesu, který měl člověka zbavit nejen práce, ale i identity.

Dne 26. listopadu 1942 byli transportem Cd z Klatov deportováni do Terezína.

Terezín nebyl obyčejný koncentrační tábor.

Nacisté z něj vytvořili propagandistickou kulisu — „vzorové židovské město“, které mělo přesvědčit svět, že se Židům údajně vede dobře. Bylo to místo koncertů, kulturních představení a pečlivě inscenovaných návštěv pro zahraniční delegace včetně Mezinárodního výboru Červeného kříže.

Za fasádou ale existovala jiná realita.

Hlad. Epidemie. Přeplněné ubikace. Transporty do vyhlazovacích táborů. Permanentní strach.

V Terezíně pracoval Lichtblau nejprve v takzvaném „Bauhofu“ — stavebním dvoře, kde byly soustředěny různé řemeslné dílny ghetta. Prováděl stavební práce, ale díky svému talentu byl později využíván také jako malíř nápisů a dekorací. Podílel se i na scénografiích pro terezínská divadla.

Právě díky této práci měl přístup k papíru, inkoustu, tužkám a barvám.

A právě tehdy začal po nocích tajně kreslit život ghetta.

Nevystupoval jako „umělec“. Navenek byl dělníkem. Jen několik přátel a Elsa věděli, že si na pryčně mužské ubikace vytváří tajný vizuální deník Terezína.

Na každou kresbu přidával satirické slogany a podpis.

Jméno „Eli“ používal už během války jako podpis svých kreseb — šlo o zkratku jeho původního jména Erich Lichtblau.

Jeho práce byly ironické, lidské a nebezpečné zároveň.

V Terezíně pracoval Leskly jako malíř nápisů a scénograf pro místní divadelní představení. Je to téměř absurdní paradox.

Nacisté z ghetta vytvářeli propagandistickou kulisu „normálního života“ — a právě Leskly pomáhal vytvářet její vizuální podobu.

Ve dne maloval cedule, dekorace a divadelní scénu. V noci tajně kreslil skutečný život za kulisami.

Možná právě proto jeho práce působí tak silně. Nevznikaly z odstupu, ale přímo uvnitř mechanismu nacistického předstírání.

Leskly velmi dobře chápal, že Terezín je groteskní divadlo — svět, ve kterém byli vězni nuceni hrát role pro publikum zvenčí.

Jeho kresby dnes fungují jako záznam toho, co se odehrávalo v zákulisí nacistické iluze.

Na Lesklyho tvorbě je mimořádné to, že i v prostředí systematického ponižování dokázal používat humor.

Ne cynický. Lidský.

Právě humor se stal formou odporu.

V prostředí, kde měl být člověk zbaven identity, představovalo kreslení jednu z posledních forem osobní svobody. Jeho kresby dnes historici označují za jeden z nejautentičtějších vizuálních deníků Terezína.

Nezachycují jen utrpení. Zachycují psychologii života v ghettu.

Právě proto působí tak současně. Nesnaží se šokovat brutalitou. Jejich síla spočívá v tom, že ukazují normální lidi uvnitř nenormálního světa.

Leskly později své kresby vysvětloval jednoduchou větou:

„Nekreslil jsem to, co jsem viděl. Kreslil jsem to, co jsem cítil.“

Jenže za podobné kresby hrozila smrt.

Na jaře 1945, když už byla porážka Německa nevyhnutelná, začaly jednotky SS systematicky hledat dokumenty a důkazy o pronásledování a vraždách.

Lichtblau pochopil, že jeho kresby mohou znamenat rozsudek smrti.

Rozřezal proto své práce na malé fragmenty a odstranil podpisy i satirické slogany, které by ho mohly usvědčit.

Lesklyho kresby ale dlouho vyvolávaly i rozpaky.

Ne kvůli tomu, že by nebyly autentické. Právě naopak. Problémem bylo, že zobrazovaly život v Terezíně prostřednictvím humoru, karikatury a grotesky — tedy způsobem, který se v poválečné paměti holocaustu dlouho považoval téměř za nevhodný.

Podle pozdějších vzpomínek měla zpočátku k vystavování Lesklyho prací výhrady i Ruth Bondyová, jedna z nejvýznamnějších historiček a pamětnic Terezína.

Pro část přeživších totiž existovala obava, že humor může tragédii ghetta zlehčovat.

Jenže právě v tom spočívá mimořádnost Lesklyho díla.

Jeho kresby nejsou výsměchem utrpení. Humor v nich funguje jako obranný mechanismus lidí, kteří žili v prostředí permanentního strachu. Ironie, karikatura a groteska umožňovaly vězňům alespoň na chvíli získat odstup od reality, která byla jinak nesnesitelná.

A právě proto dnes jeho práce působí tak silně.

Neukazují jen historickou realitu Terezína. Zachycují i psychologii přežití — schopnost uchovat si humor, lidskost a vnitřní svobodu i ve světě, který byl postavený na jejich zničení.

Vedle Ericha stojí ještě jedna mimořádná postava — Elsa.

Právě ona fragmenty kreseb ukryla pod dřevěné podlahy baráků a na další tajná místa. Riskovala stejně jako její muž.

Bez její odvahy by se většina prací nikdy nedochovala.

Krátce po osvobození v květnu 1945 se manželé k úkrytům vrátili a podařilo se jim zachránit alespoň část fragmentů.

Později právě z těchto útržků vznikla velká část Lesklyho poválečného díla.

V době, kdy Evropa ležela v troskách a miliony příběhů mizely beze stopy, Elsa zachránila svědectví, které dnes má obrovskou historickou i uměleckou hodnotu.

Bez ní by Erichův odkaz pravděpodobně skončil v popelu dějin.

Od srpna 1944 do února 1945 byl Lichtblau společně s dalšími vězni z Terezína deportován do pracovního tábora Wulkow ve východním Německu.

Vězni tam budovali tajné evakuační sídlo pro Reichssicherheitshauptamt v Berlíně — jednu z posledních zoufalých staveb nacistického režimu v době, kdy už bylo zřejmé, že Německo válku prohrává.

Právě během pobytu v Německu pokračoval v tajném kreslení. Malý blok s kresbami ukrýval i během transportu zpět do Terezína — přímo pod dohledem příslušníků SS.

Dne 2. února 1945 se po desetidenní cestě vrátil zpět do Terezína, kde se znovu setkal s Elsou i svými přáteli.

Přestože po válce žil v Izraeli, nikdy úplně nepřerušil vazby s lidmi, kteří Wulkowem prošli.

Pravidelně se účastnil setkání bývalých vězňů — takzvaných „Wulkowanů“. Tato komunita přeživších udržovala vzpomínku na tábor, který zůstává ve veřejném povědomí mnohem méně známý než Osvětim nebo Terezín.

Právě na těchto setkáních se znovu potkával s dalšími přeživšími, mezi nimi i s Hanušem Hronem.

Setkání Wulkowanů nebyla jen pietní akcí.

Byla pokusem uchovat svět vzpomínek, který s odchodem přeživších postupně mizí.

Po válce strávili Erich a Elsa nějaký čas v Praze, později se vrátili do Písku a odtud nakonec odešli do Teplic, kde Eli získal dobrou práci jako aranžér výloh.

Po osvobození zachráněné kresby znovu sestavoval a doplnil je vysvětlujícími texty a komentáři. Vytvořil z nich album, které se postupně stalo základem jeho pozdější tvorby.

V roce 1945 si oficiálně změnili příjmení z Lichtblau na Leskly.

V roce 1946 se manželům narodila dcera Mira Orenová, o dva roky později syn Roman, přezdívaný Rani.

V roce 1948 se v Československu dostali k moci komunisté.

V říjnu 1949 rodina emigrovala do Izraele.

V Izraeli se zpočátku živil malováním domů. Později se ale znovu vrátil ke své původní profesi a pracoval jako grafik, malíř nápisů a dekoratér výloh v obchodním domě v Tel Avivu.

Nakonec se znovu obrátil ke kresbám z období války.

Po desetiletích se Leskly rozhodl své terezínské kresby znovu vytvořit.

Ze zachráněných fragmentů sestavoval původní obrazy, doplňoval slogany a rozšiřoval popisky, aby byly srozumitelné i lidem, kteří Terezín nikdy nezažili.

Postupně tak vytvořil více než sedmdesát akvarelů kombinujících akvarel a zředěný inkoust.

Nešlo ale o pouhé kopie.

Byla to vědomá rekonstrukce světa, který nacisté chtěli vymazat.

Mezi lety 1976 a 1984 vytvářel rozsáhlé akvarely na kartonu založené na původních kresbách z let 1942 až 1945.

První výstava jeho děl proběhla roku 1976 v Beit Theresienstadt v kibucu Givat Haim Ihud.

V roce 1984 byly jeho práce vystaveny v Los Angeles Museum of the Holocaust a následně muzeu darovány.

Další Lesklyho kresby dnes uchovává například Yad Vashem nebo soukromé sbírky v Izraeli.

Lesklyho kresby dnes nejsou cenné jen jako historický dokument. Obstojí i jako mimořádně silné výtvarné dílo — moderní, úsporné a psychologicky přesné.

Když Holocaust Museum LA připravilo výstavu To Paint is to Live, nešlo o poetický marketingový název.

Vycházel přímo z Lesklyho vlastních slov:

„For me not to paint would be not to live.“

„Pro mě by nekreslit znamenalo nežít.“

Právě tato věta možná nejlépe vysvětluje celé jeho dílo.

Kreslení pro něj nebylo koníčkem ani útěkem od reality. Bylo způsobem psychického přežití uvnitř systému, který měl člověka zbavit identity, důstojnosti i individuality.

Když kreslil přeplněné ubikace, absurdní rozkazy nebo groteskní každodennost ghetta, nevytvářel „umění pro budoucnost“. Snažil se neztratit sám sebe.

A právě proto jeho práce působí tak silně i dnes.

Za návratem Lesklyho díla do veřejného prostoru stojí především E. Randol Schoenberg.

Ve světě je známý především díky případu Republic of Austria v. Altmann, v němž zastupoval Marii Altmann v boji o navrácení obrazů Gustava Klimta uloupených nacisty.

Právě tento spor inspiroval pozdější film Woman in Gold.

Jen málokdo ale ví, že Schoenberg má velmi silný vztah ke střední Evropě a českému prostoru. Je vnukem Arnolda Schönberga, jehož rodina vyrůstala v prostředí bývalého Rakousko-Uherska a středoevropské židovské kultury.

Dlouhodobě se věnuje restitucím majetku uloupeného během holocaustu, dokumentaci osudů evropských Židů a záchraně zapomenutých kulturních svědectví.

Působil také jako prezident Holocaust Museum LA.

Když se dostal k Lesklyho kresbám, pochopil, že nejde jen o historický dokument, ale o mimořádně silné umělecké dílo evropského významu.

Právě Schoenberg pomohl vydat knihu They Shall Be Counted a dostat Lesklyho práce zpět do mezinárodního povědomí.

Na příběhu Eliho Lesklyho je možná nešokující právě to, jak dokonale zmizel z českého kulturního prostoru.

Ve Spojených státech jeho práce uchovávají a vystavují významná muzea holocaustu. Existují katalogy, archivní fondy, odborné studie i velké výstavy.

V Česku téměř nic.

Jeho jméno se neučí ve školách. Neobjevuje se v televizních dokumentech. Nevisí v učebnicích dějin umění. Většina Čechů nikdy neviděla jedinou jeho kresbu — přestože zachytil Terezín zevnitř s autenticitou, jakou má jen minimum vizuálních svědectví celé války.

Je to téměř absurdní paradox.

Muž narozený u Moravské Ostravy, který vytvořil jedno z nejdůležitějších výtvarných svědectví o českém židovském osudu za války, je dnes známější v Los Angeles než v České republice.

Jako by z české paměti zmizel podruhé.

Eli Leskly zemřel v Tel Avivu v říjnu 2004. Bylo mu 93 let.

Jeho žena Elsa, která pomohla zachránit kresby ukryté v Terezíně a nesla jejich příběh po celý poválečný život, zemřela v roce 2010 ve věku 97 let.

Právě v roce 2010 se jejich dcera Mira Oren poprvé dozvěděla podrobnosti o otcově věznění ve Wulkowě.

A přestože Eli Leskly vytvořil jedno z nejautentičtějších výtvarných svědectví o Terezíně, zůstal pro českou veřejnost téměř neznámým autorem.

Možná právě to je na jeho příběhu nejvíc zarážející.

Dcera Mira se dodnes aktivně podílí na uchování a prezentaci odkazu svého otce, zejména jeho děl vytvořených v terezínském ghettu — například prostřednictvím virtuálních prezentací a publikací věnovaných jeho životu a tvorbě.

Děkuji za inspiraci i rychlou pomoc Randymu Schoenbergovi. Speciální poděkování patří také Alex Elliott z Holocaust Museum LA za skvělou spolupráci a laskavé svolení ke zveřejnění děl a fotografie Eli Leskleho. Bez nich by tento článek nevznikl.

Zdroje: