Muž, který utekl gestapu, cizinecké legii i smrti. Neuvěřitelný život Oskara Hendrycha

Pražský kluk z francouzského gymnázia utekl gestapu, přežil pád Francie, internaci v Karibiku, plavbu přes Atlantik i válku u Dunkerku. Několikrát měl zemřít. Několikrát zmizel z dohledu úřadů, armád i policie. A celým jeho životem se táhla zvláštní směs drzosti, improvizace, šarmu a neuvěřitelného štěstí.

Oskar Ludwig Hendrych se narodil 8. června 1921 v Praze. Matka pocházela z židovské rodiny, otec byl Čech bez židovského původu. Doma se ale náboženství téměř neřešilo. Jak sám později říkal, vyrůstali především jako Češi a otázku „rasy“ si začal uvědomovat až po nástupu Hitlera. Chodil do francouzské školy a později na francouzské gymnázium v Dejvicích. Nebyl ale typ studenta, který by chtěl prosedět život nad knihami. Škola ho příliš nebavila, zato jazyky mu šly přirozeně. Už jako mladík mluvil perfektně česky, německy a francouzsky.

Už tehdy bylo zřejmé, že z něj nikdy nebude usedlý člověk. Miloval společnost, dobrodružství, eleganci a ženy. Ve svých vzpomínkách se k nim vracel s odzbrojující upřímností a humorem. „Vždycky se mi líbily hezký holky. Tenkrát aktivně, dneska už víc pasivně,“ říkal s úsměvem ještě po desítkách let. I v nejdramatičtějších okamžicích války dokázal působit spíš jako bohém a dobrodruh než jako budoucí voják.

Po odchodu ze školy pracoval nejprve u Bati a později u Československé letecké společnosti v Praze, kde prodával letenky. Právě tam ho zastihl rozpad Československa a německá okupace v březnu 1939. Atmosféra se změnila téměř přes noc. Do kanceláří přicházeli lidé, kteří chtěli za každou cenu odjet — zejména židovské rodiny, které tušily, co přijde.

Sedmnáctiletý Hendrych začal na vlastní pěst měnit rezervace a dávat přednost těm, o nichž byl přesvědčen, že jsou ve větším nebezpečí. Nedělal to pro peníze. Jak později vzpomínal, jedinou „odměnou“ byla láhev whisky, o kterou tehdy skoro nestál. Někdo ho ale udal a přišlo předvolání na gestapo.

Na výslech nikdy nedorazil.

Měl pas, několik tisíc korun a silný pocit, že musí okamžitě zmizet. Rodiče tehdy stále věřili, že „jim se přece nic stát nemůže“. On ne. Sedl do vlaku a přes Rakousko odjel do Itálie. Tehdy ještě hranice úplně nefungovaly jako později za války. Mladý člověk se mohl mezi vznikajícím chaosem ještě protlačit ven.

Jeho útěk přitom zpočátku připomínal spíš dobrodružství než boj o přežití. Ve vlaku potkal mladou Rakušanku mířící do Benátek a přemluvil ji, aby s ním zůstala na benátském Lidu. Léto 1939 bylo posledním okamžikem staré Evropy, která ještě předstírala normální život.

Oskar působil jako člověk, který si i během útěku chtěl užívat života naplno. Upravil si datum narození v pase, aby ho pustili do kasina. Několik dní vyhrával a měl pocit, že mu svět leží u nohou. Luxusní hotely, benátské bary, krásná společnost — to všechno ho fascinovalo stejně silně jako samotná svoboda.

Pak přišla oslava narozenin, láhev Chianti a pokus „rozbít bank“. Skončilo to opačně. Přes noc přišel o všechny peníze.

Z hotelu utekl doslova zadním vchodem. Kufr prodal v Benátkách vetešníkovi a začal stopovat přes severní Itálii.

V Miláně už byl bez prostředků a hladový. Tam přišel jeden z momentů, které charakterizují celý jeho život. Rozhodl se schválně omdlít na ulici. Jeho plán byl jednoduchý: sanitka ho odveze do nemocnice, tam dostane jídlo a někde přespí. Jenže místo klidného noclehu mu chtěli vyplachovat žaludek. Hendrych proto utekl z nemocnice chodbami a zahradou — jen aby ho chytili dva policisté čekající před budovou. Myslel si, že skončil. Policisté ho ale místo zatčení vzali do trattorie na talíř špaget a zařídili mu nocleh.

Přes různé kontakty se nakonec dostal k síti lidí, kteří převáděli uprchlíky z Itálie do Francie. V noci nastoupil do rybářské lodi, která převážela emigranty přes hranici poblíž Ventimiglie. Někteří byli bohatí a platili cestu i těm, kteří neměli nic.

Po několika hodinách na moři se dostal do Nice. Francouzská riviéra pro něj tehdy působila jako jiný vesmír. Prodával kravaty, punčochy a dokonce bible, které si lidé kupovali spíš z pověrčivosti než z víry. Žil ze dne na den, spal, kde se dalo, poznával bohaté turisty, filmové lidi i elegantní ženy z vyšší společnosti. V jeho vyprávění působí tehdejší Riviéra skoro jako film před katastrofou, která se už valila Evropou.

Později se dostal do Paříže a pak do Nevers, kde pracoval v továrně vyrábějící protichemické pláštěnky pro francouzskou armádu. Díky jazykům fungoval jako tlumočník mezi českým vedením továrny a francouzskými dělníky. Na podzim 1939 už byla válka realitou. Po německém útoku na Polsko vyhlásily Francie a Velká Británie válku Německu a začala tzv. podivná válka. Jen málokdo tehdy chápal, co Evropu čeká.

Právě v Nevers poznal mladého Philippa de Lafayette, přímého potomka slavného markýze de Lafayette, hrdiny americké války za nezávislost. Hendrych na něj později vzpomínal jako na elegantního a vzdělaného mladého aristokrata, který měl navíc čestné americké občanství. Oba se rychle spřátelili.

Když Francie v roce 1940 padla, nastal chaos. Lidé prchali na jih, silnice byly přeplněné a Marseille se změnila v obrovské shromaždiště uprchlíků, vojáků i dobrodruhů z celé Evropy. Hendrych a Lafayette nějakou dobu cestovali společně starým Renaultem, snažili se dostat k pobřeží a uniknout postupující německé armádě.

Nakonec se jejich cesty rozešly právě v Marseille. Hendrych chtěl za každou cenu pokračovat do Anglie a bojovat dál. Lafayette se rozhodl zůstat ve Francii a vstoupit do domácího odboje. Oba tehdy ještě netušili, jestli se někdy znovu uvidí.

Hendrych se chtěl dostat do Anglie, ale přes Španělsko už cesta nevedla. Hranice byly zavřené.

Nakonec se dostal lodí do Oranu v Alžírsku. Tam prošel výcvikem ve strukturách spojených s francouzskou armádou a cizineckou legií. Pro mladého bohéma z pražských kaváren to byl úplně jiný svět — tvrdá disciplína, vojenský režim a neustálé riziko trestu. Přesto utekl i odsud. Jak později s typickým humorem říkal: „Všechno je jednoduché, pokud vás nechytí.“

Naskočil na nákladní vlak směřující do Casablanky a několik dní cestoval přes severní Afriku bez pořádného jídla a vody.

V Casablance se živil malováním vil bohatých obyvatel čtvrti Anfa. Obrazy pak nabízel přímo majitelům domů. Někteří ho vyhodili, jiní koupili. Byl to další improvizovaný způsob přežití.

V Maroku také poznal bývalého československého poddůstojníka Jana Zemka, se kterým se později pokusí o další neuvěřitelný útěk.

Přes kontakty ve francouzské správě se oba dostali na loď směřující na Martinik. Měli falešné identity i uniformy a vydávali se za důstojníky převážené spolu s martinickými vojáky přes Atlantik.

Podmínky na lodi byly katastrofální. Přecpaná loď trpěla nedostatkem vody, hygieny i potravin. Během plavby Hendrych těžce onemocněl antraxem — bakteriální infekcí, která byla tehdy často smrtelná a běžně postihovala hlavně hospodářská zvířata. Upadl do kómatu a právě nemoc způsobila, že lékaři a úřady zjistili, že není tím, za koho se vydává. Zatímco jeho spolucestující Jan Zemek putoval rovnou do internačního tábora, Hendrych skončil nejprve ve vojenské nemocnici.

Po zotavení ho ale poslali do tábora také. Martinik tehdy ovládala vichistická Francie loajální režimu maršála Pétaina a internovaným hrozilo vydání zpět do okupované Evropy — v praxi často přímo Němcům.

Pak přišla zpráva, že mají být vráceni do Francie a vydáni Němcům.

Rozhodli se utéct.

Z tábora se dostali přes pobřeží až na sever ostrova, kde v noci ukradli malou plachetnici místním rybářům. Neměli navigaci, zkušenosti ani jistotu, zda vůbec míří správným směrem. Věděli jen, že někde za horizontem leží britský ostrov Dominika.

Několik desítek hodin bojovali s mořem, vodou v podpalubí i vyčerpáním. Později Hendrych vzpomínal na létající ryby narážející do jejich těl a na strach, že místo Dominiky doplují zpátky na Martinik.

Nakonec ale dorazili.

Britové je přijali téměř jako senzaci. Na malém karibském ostrově se podobný příběh objevil jednou za život. Několik měsíců tam žili téměř idylickým životem. Místní britská správa jim poskytla ubytování, oblečení i peníze a oba Češi se stali místní atrakcí. Hendrych později vzpomínal, že ostrov působil jako ráj. Hrál kriket, navštěvoval večírky a byl zván do domů místních rodin. I tam si dokázal získat lidi svým šarmem a společenskostí.

Přes Bermudy pak odpluli v konvoji přes Atlantik. Britští důstojníci jim tehdy otevřeně řekli, že Němci válku momentálně vyhrávají a že polovina lodí možná vůbec nedorazí.

V březnu 1941 se Oskar Hendrych dostal do Anglie a vstoupil do československé obrněné brigády. Absolvoval výcvik, naučil se anglicky a několik let čekal na invazi do Evropy. Ani v armádě neztratil svůj společenský a bohémský styl života. Rychle si našel přátele, přítelkyně i kontakty mimo československou komunitu a Británii poznával stejně intenzivně jako před válkou Francii.

Po vylodění spojenců v Normandii byla jeho jednotka nasazena při obléhání německé posádky u Dunkerku. Prošel minovými poli, průzkumnými akcemi i bojovými operacemi, které už byly daleko od romantiky jeho prvních útěků z roku 1939.

Po válce nezůstal v Československu. Žil převážně v zahraničí a stal se doslova kosmopolitním dobrodruhem. Nějakou dobu pobýval v Tangeru, tehdejší mezinárodní zóně plné diplomatů, aristokratů, obchodníků, špionů a umělců. Podle francouzského novináře Pierra Peyrichouta tam spolupracoval dokonce Adrianem, synem Arthura Conana Doyla, autora Sherlocka Holmese.

Pohyboval se mezi milionáři, herci a lidmi z vysoké společnosti. Točil s Errolem Flynnem, znal například Lexe Barkera, představitele Old Shatterhanda z filmů o Vinnetouovi, i americkou miliardářku Barbaru Huttonovou. Ta si Hendrycha natolik oblíbila, že z něj udělala svého důvěrníka. Sám Hendrych později s humorem říkal, že Barbara Huttonová byla jednou z mála žen, se kterými nikdy neskončil v posteli — a možná právě proto zůstali přáteli.

Podle Peyrichouta byl mimořádně charismatický. Vysoký, elegantní, neustále dokonale oblečený a obdařený přirozeným šarmem. „Spousta žen z něj byla úplně blázen,“ vzpomínal francouzský novinář.

V Madridu se seznámil s brazilským prezidentem Juscelinem Kubitschekem, jehož matka měla české kořeny. Kubitschek si Hendrycha oblíbil a pomohl mu otevřít dveře k novému životu v Brazílii. Hendrych se usadil v Rio de Janeiru, pracoval jako novinář a cestoval po světě. Údajně se během svých předválečných dobrodružství setkal i s Antoine de Saint-Exupérym, autorem Malého prince. Bylo to údajně jedinkát kdy prý zaváhal, když si říkal, co si s tímhle chlapíkem proboha bude povídat. Ale přesto s ním mluvil…

Oženil se s Clérií Maynou de Sant’Ana, později uváděnou jako Cleria Hendrych Maynou, která byla mimochodem o 37 let mladší než Oskar a i díky jejímu druhému manželovi Ramonovi a jeho informacím můžete číst tento úžasný příběh.

Komunistický režim mu návrat do vlasti prakticky znemožnil.

Do Prahy se mohl svobodně vrátit až po sametové revoluci v roce 1989 — po půlstoletí od chvíle, kdy z ní jako sedmnáctiletý kluk utíkal před gestapem.

Vrátil se s představou, že získá zpět alespoň část rodinného majetku, o který rodina přišla během války a komunismu. Realita devadesátých let ho ale zklamala. Vadila mu korupce, chaos i způsob, jakým fungovaly restituce. Podle lidí, kteří ho znali, nesnášel nepoctivost a pokřivené vztahy. Nakonec prakticky nic nezískal a poslední roky života prožil spíše skromně.

Francouzský novinář Pierre Peyrichout o něm později napsal knihu Oscar Hendrych – La vie extraordinaire d’un homme libre. Označení „svobodný člověk“ na něj sedělo mimořádně přesně.

Oskar Hendrych zemřel 7. února 2003 v Praze ve věku 81 let. Je pohřben na Olšanských hřbitovech.

Zůstal po něm příběh člověka, který nebyl klasickým válečným hrdinou ani disciplinovaným vojákem. Spíš charismatického bohéma a dobrodruha, který miloval život, ženy, svobodu a riziko — a který odmítal čekat, až o jeho osudu rozhodnou jiní. Možná právě proto dokázal uniknout Hitlerovi, vichystům, Atlantiku i smrti samotné.

Děkuji za poskytnutí fotografie a informací Ramonu Maynou, Španělsko