Nejbohatší rodina první republiky? Příběh Petschků, na které se téměř zapomnělo

České dějiny znají desítky slavných jmen. Vyprávíme si o českých králích, legionářích, prezidentech, spisovatelích nebo průmyslnících, jako byli Tomáš Baťa či Emil Škoda. Jen málokterá rodina však ovlivnila hospodářský vývoj českých zemí tak výrazně jako Petschkovi. Přesto se o nich ve školách téměř neučí, v populárně-naučné literatuře se objevují jen okrajově a většina lidí si jejich jméno vybaví nanejvýš ve spojení s Petschkovým palácem v Praze. Ani ten však veřejnost nevnímá jako symbol mimořádného podnikatelského úspěchu, ale především jako nechvalně proslulé sídlo gestapa za nacistické okupace.

Je to zvláštní paradox. Rodina, která po několik desetiletí patřila mezi nejmocnější průmyslové dynastie střední Evropy, jako by z české kolektivní paměti téměř zmizela. Přitom její příběh není jen historií mimořádného bohatství. Je také příběhem průmyslové revoluce, vzniku moderního Československa, nacistické perzekuce evropských Židů, poválečných majetkových změn i dodnes diskutovaných restitucí. Na osudech jediné rodiny lze sledovat téměř všechny zásadní zvraty českých dějin posledních sto padesáti let.

Zakladatelem rodinného vzestupu byl Moses Petschek, narozený roku 1822 v Kolíně. Nepatřil ke staré aristokracii ani nezdědil rozsáhlé statky. Byl představitelem generace židovských obchodníků, kteří dokázali využít změn, jež přinesla průmyslová revoluce a postupné uvolňování omezení, jimž židovské obyvatelstvo v habsburské monarchii po staletí čelilo.

V polovině devatenáctého století se české země měnily doslova před očima. Stavěly se železnice, vznikaly nové továrny, prudce rostla města a průmysl začínal spotřebovávat obrovské množství uhlí. To, co bylo ještě o několik desetiletí dříve považováno za poměrně obyčejnou surovinu, se měnilo v základ celé moderní ekonomiky. Bez uhlí nejezdily lokomotivy, nepracovaly hutě, nevyráběly sklárny ani cukrovary. Kdo dokázal zajistit jeho těžbu, dopravu a prodej, získával mimořádnou ekonomickou výhodu.

Moses Petschek zpočátku nepodnikal jako důlní magnát. Budoval především obchodní kontakty, učil se pracovat s kapitálem a velmi dobře poznával prostředí, které se během několika desetiletí mělo stát základem rodinného impéria. Ještě důležitější však bylo něco jiného. Své syny vedl k přesvědčení, že skutečné podnikání nestojí na rychlém zisku, ale na důvěře, dlouhodobém plánování a schopnosti rozpoznat příležitost dříve než ostatní.

Právě tato filozofie se ukázala jako nejcennější dědictví, které po sobě zanechal.

Skutečný příběh rodiny začíná až s jeho syny – Isidorem, Juliem a Ignazem Petschkovými. Každý měl jinou povahu. Isidor byl klidný stratég, který pečlivě analyzoval každou investici. Julius vynikal organizačními schopnostmi a dokázal řídit stále složitější síť podniků. Ignaz byl naopak mužem obchodu, rychlých rozhodnutí a mimořádného podnikatelského instinktu. To, co by u jiných rodin mohlo vést ke sporům, se u Petschků stalo jejich největší předností. Rozdílné povahy se vzájemně doplňovaly.

Na rozdíl od mnoha konkurentů se nesnažili zbohatnout jedinou velkou investicí. Postupovali trpělivě. Nakupovali podíly v těžebních společnostech, budovali vztahy s bankami, investovali do železniční dopravy a vytvářeli obchodní síť, která postupně propojovala jednotlivé části jejich podnikání. Velmi brzy pochopili něco, co většina tehdejších podnikatelů ještě neviděla. Budoucnost nebude patřit tomu, kdo vlastní jeden velký důl, ale tomu, kdo dokáže řídit celý hospodářský systém – od těžby přes financování až po prodej uhlí konečným odběratelům.

Jejich podnikání proto rostlo jinak než u většiny konkurence. Nešlo o náhodně nakoupené podniky. Každá nová akvizice zapadala do širší strategie. Doly dodávaly uhlí, železnice jej dopravovaly ke spotřebitelům, banky financovaly další rozvoj a obchodní společnosti zajišťovaly odbyt. V době, kdy se o pojmu „vertikální integrace“ ještě prakticky nemluvilo, jej Petschkovi úspěšně uváděli do praxe.

Na přelomu devatenáctého a dvacátého století už bylo zřejmé, že se mezi severočeskými podnikateli rodí hospodářská síla, která brzy překročí hranice českých zemí.

Na počátku dvacátého století už bratři Petschkovi nepatřili mezi začínající podnikatele, kteří hledají své místo na trhu. Jejich společnosti byly pevně zakotveny v severočeském uhelném průmyslu a jejich jméno začínalo být známé daleko za hranicemi českých zemí. Právě tehdy se naplno ukázalo, jak správně odhadli budoucí vývoj evropské ekonomiky. Mnozí jejich současníci stále považovali uhlí za jednu z mnoha obchodních komodit. Petschkovi v něm naopak viděli základ moderní civilizace.

Dnes bývá symbolem hospodářské moci ropa nebo zemní plyn. Na přelomu devatenáctého a dvacátého století však tuto roli plnilo uhlí. Pohánělo lokomotivy, vyrábělo elektřinu, umožňovalo tavit železnou rudu, vyrábět ocel, sklo i chemické produkty. Bez uhlí se zastavovala výroba, doprava i veřejné služby. Každá nová železniční trať, každá elektrárna nebo průmyslový závod znamenaly další odběratele. Poptávka rostla téměř nepřetržitě a spolu s ní i hodnota dolů.

Právě v tomto okamžiku se naplno projevila obchodní filozofie rodiny. Místo honby za okamžitým ziskem budovali systém, který byl mimořádně odolný vůči výkyvům trhu. Kromě dolů vlastnili obchodní společnosti, podíleli se na financování průmyslových podniků a udržovali úzké vztahy s významnými bankovními domy ve Vídni, Berlíně i Londýně. Díky tomu nebyli závislí na jediném zdroji příjmů. Když některá část hospodářství procházela obtížným obdobím, opírali se o ostatní části svého impéria.

Velkou výhodou bylo i to, že nikdy nepřestali myslet několik let dopředu. V době, kdy jiní podnikatelé řešili především aktuální ceny uhlí, Petschkovi sledovali výstavbu nových železnic, elektráren a průmyslových závodů. Věděli, že každá taková stavba znamená budoucí růst spotřeby energie. Neinvestovali proto jen do současnosti, ale především do budoucí poptávky.

Jejich podnikání postupně přerostlo hranice monarchie. Obchodní kontakty se rozšiřovaly po celé Evropě a jméno Petschek získávalo respekt mezi nejvýznamnějšími finančníky své doby. Rodina se přitom nikdy nespoléhala pouze na velikost svého majetku. Mnohem důležitější byla pověst spolehlivých obchodních partnerů. V prostředí, kde se milionové obchody často uzavíraly na základě osobního slibu a důvěry, měla taková reputace cenu zlata.

Na počátku první světové války už bylo zřejmé, že se z obchodnické rodiny z Kolína stala jedna z nejvýznamnějších průmyslových dynastií střední Evropy. Skutečný vrchol jejich moci však měl teprve přijít. Přinesl jej až vznik samostatného Československa, které se během několika let zařadilo mezi hospodářsky nejvyspělejší státy světa. Právě tehdy se jméno Petschek definitivně stalo symbolem průmyslové síly první republiky.

Vznik Československa v roce 1918 znamenal pro mnoho podnikatelů období nejistoty. Rozpad Rakouska-Uherska přinesl nové hranice, nové zákony i zcela odlišné hospodářské prostředí. Zatímco někteří průmyslníci se obávali ztráty odbytišť a rozpadu obchodních vazeb, Petschkovi dokázali změnu využít jako příležitost. Československo zdědilo většinu průmyslové základny bývalé monarchie a během několika let se zařadilo mezi deset nejvyspělejších ekonomik světa. Rozvíjely se strojírny, chemický průmysl, sklárny, textilní výroba i energetika. Všechna tato odvětví měla jedno společné – potřebovala stále více uhlí.

Rodina se v této době nacházela na vrcholu své hospodářské síly. Její společnosti patřily k nejvýznamnějším těžařům hnědého uhlí v severních Čechách a jejich obchodní aktivity daleko přesahovaly hranice republiky. Vedle těžby se věnovali bankovnictví, mezinárodnímu obchodu i investicím do dalších průmyslových podniků. Jejich hospodářské impérium nebylo postaveno na jediné společnosti, ale na promyšlené síti vzájemně propojených firem, které se navzájem podporovaly. Právě tato diverzifikace jim umožňovala překonávat hospodářské výkyvy lépe než většina konkurence.

Veřejnost však jejich bohatství vnímala především prostřednictvím staveb, které po sobě zanechali. V roce 1929 byl dokončen monumentální Petschkův palác v dnešní ulici Politických vězňů. Ve své době patřil mezi nejmodernější administrativní budovy v Evropě. Nabízel technické vybavení, které bylo tehdy výjimečné – vlastní telefonní ústřednu, moderní výtahy, klimatizaci některých prostor i bezpečnostní prvky, které odpovídaly významu bankovní instituce. Nebyl postaven jako symbol okázalosti, ale jako funkční centrum rozsáhlého podnikání.

Stejnou pozornost budila i rezidence Otty Petschka v pražské Bubenči. Rozlehlá vila obklopená parkem představovala jednu z nejluxusnějších soukromých staveb meziválečné Evropy. Na jejím návrhu i vybavení se podíleli přední architekti, zahradníci a řemeslníci své doby. V domě se nacházely reprezentační sály, rozsáhlá knihovna, umělecké sbírky i technické vybavení, které tehdy nabízely jen nejmodernější světové rezidence. Vila měla být rodinným sídlem na mnoho generací. Osud však rozhodl jinak.

Bohatství Petschků neznamenalo pouze luxusní bydlení a reprezentativní kanceláře. Stejně jako řada dalších průmyslnických rodin první republiky podporovali kulturní život, vzdělávání i charitativní projekty. Přispívali nemocnicím, sociálním institucím, židovským organizacím i kulturním spolkům. Věřili, že úspěšný podnikatel má nejen právo vytvářet zisk, ale také povinnost vracet část svého bohatství společnosti. Dobročinnost pro ně nebyla prostředkem k získání publicity. Byla přirozenou součástí jejich společenské odpovědnosti.

Přesto se ani na vrcholu své moci nestali aristokraty v tradičním slova smyslu. Jejich autorita nevycházela ze šlechtického titulu ani z dědičných privilegií. Opírala se o hospodářské výsledky, obchodní důvěryhodnost a mezinárodní respekt. V prostředí první republiky představovali typ moderní podnikatelské elity, která svůj vliv získala především prací, schopností řídit rozsáhlé podniky a odvahou investovat tam, kde ostatní ještě váhali.

Právě v této době se mohlo zdát, že nic nemůže jejich postavení ohrozit. Československo bylo stabilní demokracií, hospodářství rostlo a rodina patřila mezi jeho největší opory. Jenže zatímco v Praze vznikaly nové administrativní paláce a průmyslové podniky rozšiřovaly výrobu, za západními hranicemi se rodila ideologie, která během několika let převrátila celý evropský řád naruby. Nástup Adolfa Hitlera k moci v roce 1933 znamenal nejen politický zlom pro Německo, ale také začátek odpočítávání času pro jednu z nejbohatších židovských rodin střední Evropy.

Nástup Adolfa Hitlera do čela Německa v lednu 1933 změnil Evropu rychleji, než si většina lidí dokázala připustit. Zpočátku se zdálo, že jde o další politickou krizi, jakých starý kontinent zažil mnoho. Ani mezi průmyslníky nepřevládalo přesvědčení, že by nový režim dokázal zásadně narušit fungování evropského hospodářství. Německo bylo závislé na průmyslu, obchodu i zahraničním kapitálu a jen málokdo si uměl představit, že by ideologie převážila nad ekonomickými zájmy.

Pro Petschky však šlo o mnohem víc než o změnu vlády v sousedním státě. Byli nejen jednou z nejbohatších podnikatelských rodin střední Evropy, ale zároveň rodinou židovského původu. Nacistická propaganda spojovala obě tyto skutečnosti do jediného obrazu údajného nepřítele. Židovští průmyslníci se stali symbolem všeho, co měl nový režim odstranit. Jejich majetek představoval lákavou kořist a jejich společenské postavení překážku, kterou bylo třeba zlomit.

První roky po Hitlerově nástupu byly obdobím rostoucí nejistoty. Obchodní vztahy s Německem se komplikovaly, protižidovská opatření se postupně zpřísňovala a bylo stále zřejmější, že nacistická politika nebude respektovat dosavadní pravidla mezinárodního obchodu. Přesto většina evropských podnikatelů doufala, že radikalismus časem ustoupí. Dnes víme, že to byla iluze. Nacistický stát se od samého počátku připravoval nejen na válku, ale také na rozsáhlé převzetí hospodářství ve svůj prospěch.

Rozhodující okamžik přišel na podzim roku 1938. Mnichovská dohoda připravila Československo o pohraniční oblasti, v nichž ležela značná část severočeského průmyslu. Pro Petschky to znamenalo nejen politickou katastrofu, ale také přímé ohrožení jejich podniků. O několik měsíců později, po okupaci českých zemí v březnu 1939, už nebylo pochyb o tom, že jejich hospodářské impérium je odsouzeno k zániku.

To, co následovalo, nebyla chaotická loupež ani spontánní násilí. Nacisté postupovali s chladnou administrativní přesností. Nejprve dosazovali do podniků nucené správce, kteří přebírali kontrolu nad každodenním provozem. Majitelé sice formálně zůstávali zapsáni v dokumentech, ve skutečnosti však už o svých společnostech nerozhodovali. Následovaly nucené převody akcií, blokace bankovních účtů a takzvané arizace, při nichž přecházely židovské podniky do rukou nových, „árijských“ vlastníků za ceny hluboko pod jejich skutečnou hodnotou. Šlo o státem organizovaný systém, jehož cílem bylo převést hospodářskou sílu židovských podnikatelů do služeb Třetí říše.

Rodina si uvědomovala, že odpor je beznadějný. Československé zákony přestaly platit, nezávislé soudy byly nahrazeny okupační správou a každý pokus bránit svůj majetek mohl znamenat ohrožení celé rodiny. Mnozí proto učinili nejtěžší rozhodnutí svého života. Opustili domovy, podniky i zemi, v níž jejich předkové žili po generace. Část rodiny našla útočiště ve Velké Británii, jiní odešli do Spojených států nebo do Švýcarska. Zachránili si život, nikoliv však dílo svých otců a dědů.

Snad žádná budova nevyjadřuje tuto tragédii silněji než Petschkův palác v Praze. Ještě několik měsíců před okupací představoval symbol moderního podnikání a finanční síly. Po příchodu nacistů jej obsadilo gestapo. Z kanceláří, kde se dříve uzavíraly obchodní smlouvy a rozhodovalo o milionových investicích, se staly výslechové místnosti. Chodbami, po nichž chodili bankéři a průmyslníci, nyní procházeli zatčení odbojáři, studenti, vojáci i obyčejní lidé podezřelí z odporu proti okupaci. Budova, která měla být symbolem prosperity, se proměnila v jedno z nejtemnějších míst nacistické moci v českých zemích.

V té době už však byli Petschkovi daleko. Z bezpečí exilu sledovali, jak se jejich celoživotní dílo během několika měsíců rozpadá. Mnozí stále věřili, že po porážce nacismu se budou moci vrátit domů a znovu navázat tam, kde byli nuceni přestat. Netušili, že jejich nejtěžší boj je teprve čeká.

Rezidence amerického velvyslance v Praze v ulici Ronalda Reagana, historicky známá jako Petschkova vila nebo vila Otto Petschka, postavená v letech 1924-1929 rakouským architektem Maxem Spielmannem, je považována za třetí základní kámen historie. Otto Petschek s rodinou zde žil v letech 1931-1934.

Když v květnu 1945 skončila druhá světová válka, zdálo se, že se dějiny konečně vracejí ke spravedlnosti. Nacistické Německo bylo poraženo, koncentrační tábory osvobozeny a Československo znovu získalo svou státnost. Pro tisíce lidí, kteří byli nuceni odejít do exilu, to znamenalo naději na návrat domů. Stejně uvažovali i členové rodiny Petschků. Jejich majetek jim byl přece zabaven výhradně proto, že byli Židé. Bylo logické očekávat, že demokratický stát tuto křivdu napraví.

Realita však byla podstatně složitější.

Poválečné Československo stálo před úkolem obnovit válkou zničené hospodářství. Současně se však měnila i představa o tom, jak má ekonomika fungovat. Už během války vznikaly plány na rozsáhlé znárodnění klíčových průmyslových odvětví a po osvobození získaly rychle konkrétní podobu. Doly, velké banky, energetické podniky i významné průmyslové závody měly přejít do rukou státu. Tento krok nepodporovali pouze komunisté, ale významná část tehdejší politické reprezentace napříč stranami.

Právě zde se příběh Petschků dostal do téměř neřešitelné situace. Jejich podniky byly nejprve ukradeny nacistickým režimem na základě rasových zákonů. Když válka skončila, značná část tohoto majetku už nebyla vrácena původním vlastníkům, protože mezitím spadala pod poválečné znárodnění. Z pohledu rodiny to znamenalo, že o své podniky přišla dvakrát – nejprve kvůli nacistické perzekuci a následně v důsledku poválečného hospodářského uspořádání.

Stejně složitý osud potkal i některé rodinné nemovitosti. Nejznámějším případem byla reprezentativní vila Friedricha Petschka v pražské Bubenči. Prezident Edvard Beneš vydal v červnu 1945 dekret č. 8/1945 Sb., kterým byla vila spolu s dalšími objekty převedena do vlastnictví Sovětského svazu jako výraz vděčnosti za osvobození Československa. Dekret současně předpokládal poskytnutí náhrady původním vlastníkům, ta však rodině Petschků nikdy nebyla plně vyplacena. Vila se stala sídlem sovětského velvyslanectví a po rozpadu Sovětského svazu přešla na Ruskou federaci, která ji využívá dodnes. Po roce 1989 se právě tato nemovitost stala jedním z nejznámějších symbolů dlouholetých sporů mezi dědici rodiny a českým státem.

Nešlo přitom o jednoduché právní případy. Mnohé společnosti byly během okupace několikrát přejmenovány, rozděleny nebo sloučeny. Některé přešly pod německou správu, jiné byly začleněny do nových podniků a další po válce převzal stát. Dokázat po letech, co přesně komu patřilo a podle jakého právního režimu měl být majetek vrácen, bylo mimořádně obtížné. Každý případ měl vlastní historii i odlišný právní osud.

Pro většinu členů rodiny však už nebylo největší ztrátou samotné bohatství. Válka změnila jejich životy natolik, že návrat do Československa přestal být samozřejmostí. Mnozí si během exilu vybudovali nový domov ve Spojených státech nebo ve Velké Británii, jejich děti vyrůstaly v jiném jazyce a jejich obchodní aktivity se přesunuly na jiné kontinenty. Země, kterou opouštěli jako domov, už po roce 1945 nebyla stejnou zemí.

Definitivní tečku pak udělal únor 1948. Komunistický převrat uzavřel možnost návratu soukromého velkého podnikání na další čtyři desetiletí. To, co nacisté začali rasovou perzekucí, dokončil komunistický režim úplným odstraněním soukromého vlastnictví velkých podniků.

Po sametové revoluci v roce 1989 se zdálo, že by se historické křivdy mohly alespoň částečně napravit. Potomci Petschků proto znovu uplatnili nároky na rodinný majetek. Brzy se ale ukázalo, že restituční zákony mají jasně stanovené hranice. Vztahovaly se především na majetek odňatý po únoru 1948, zatímco rozhodující část majetku rodiny zmizela už během nacistické okupace nebo v bezprostředních poválečných letech.

Vznikl tak paradox, který právníci i historici diskutují dodnes. Morálně je jen málo pochyb o tom, že Petschkovi byli obětí nacistické rasové perzekuce a přišli o svůj majetek v důsledku bezpráví. Z právního hlediska však nebylo možné všechny jejich nároky podřadit pod restituční legislativu přijatou po roce 1989. Některé spory skončily úspěšně, jiné nikoli, a značná část majetku zůstala mimo dosah potomků rodiny.

Příběh Petschků proto nekončí ani druhou světovou válkou, ani pádem komunismu. Dnes už není především příběhem průmyslového impéria, ale otázkou, kde končí historická spravedlnost a kde začínají limity práva. Spor o vilu Friedricha Petschka, která dodnes tvoří součást areálu ruského velvyslanectví v Praze, se stal symbolem této složité historie. Připomíná, že mezi morální a právní spravedlností nemusí vždy existovat úplná shoda a že některé historické křivdy zůstávají i po desetiletích jen částečně napravené. Není čas tyto křivdy konečně napravit?