Článek
Párkrát jsme si napsali. Seznamkám jsem přestávala věnovat pozornost. Syn dospěl, táta odešel a já cítila víc než kdy dřív samotu. A tak jsem přistoupila na nabídku a souhlasila se schůzkou. Sundala jsem si pracovní legíny a tričko umazané od betonu, slušně se oblékla, trochu se upravila a jela.
Ve vedlejší vesnici je útulná, klidná kavárnička, ideální místo na první setkání. Byl tam o dost dřív než já. Seděl uprostřed místnosti a vychutnával si čaj. Když mě uviděl, vstal a vykročil ke mně. Já však stála úplně ztuhlá.
Táta?
Ta tvář mi byla tak povědomá. Hned mě napadlo, zda je to vůbec možné. Jsem ve znamení Býka. Stojím nohama pevně na zemi a na náhody příliš nevěřím. Jenže tentokrát jsem si nedokázala rozumně vysvětlit, co se to vlastně děje. Muž, který proti mně seděl a prohlížel si mě jako obrázek, byl o šest let mladší než já. Jmenoval se Jaroslav. Viděla jsem ho poprvé v životě. A přitom jsem měla pocit, že ho znám odjakživa.
Postupně se odkrývaly jeho povahové rysy i zvyklosti. Nebyl mému tátovi podobný jen vzhledem. Byl přirozený, ne moc upravený, s vysokým čelem, podbradkem a kulaťoučkým bříškem. Pořád jsme si měli co povídat. Když jsem pak jela domů, pořád jsem přemýšlela, zda v tom nemá táta prsty.
Od jeho smrti uběhl necelý měsíc. Vše je čerstvé. Stále nemám pocit, že bych se s tátou dost rozloučila. Byl nemocný. Dalo se to čekat. Ale zrovna v tu chvíli? Po mrtvici a operacích trpěl stařeckou demencí. Viděl létající rybičky a klokany u bagru a vypadal tak šťastně. Nedokázala jsem si připustit, že už ho nikdy neuvidím. Nikdy s ním nepromluvím. Tolik bych mu toho chtěla ještě říct. A najednou přede mnou seděl někdo, kdo mi ho tolik připomínal.
S Jaroslavem jsme si psali, volali. Pořád mi to leželo v hlavě. Vydala jsem se za kamarádkou, čarodějnicí, a zeptala se jí, zda se může na něco zeptat mého táty. Řekla, že to nejde, že to nedělá. Tak vyložila karty na Jaroslava a připustila, že ho táta poslal.
Nevím, zda najdeme společnou řeč. Nevím, zda mi bude plnohodnotným partnerem. Nevím, zda bude fungovat vzájemná přitažlivost. Jen vím, že vypadá jako můj táta za mlada. Dokonce i jeho vystupování je podobně neohrabané.
A tak tomu dávám víc energie a šancí, než bych možná za jiných okolností dala. Třeba je to všechno jen zvláštní náhoda. A třeba mi táta opravdu chtěl někoho poslat do cesty.
Možná ne partnera na celý život. Možná jen člověka, díky kterému se na chvíli nebudu cítit tak sama.
Pokud to táta udělal, věděl proč.
Co bude dál? Kdo ví.
