Článek
Být milovanou tchýní je těžší než kdykoliv dřív. Tchýně už dnes vzdaly touhu po srdečnosti, ale rády by alespoň nebyly terčem každodenní výchovy ze strany svých snach. Mít syna tak často znamená vzdát se svých vnoučat, nebo respektovat snachu za všech okolností.
Když jsem čekala druhého syna, přála jsem si dceru. To se opakovalo i u třetího potomka. Už jako mladá jsem se obávala, že jako tchýně budu v péči o vnoučata v nevýhodě. Otec mých dětí byl i mým prvním klukem a jeho máma mi nebyla jen tchýní. Bylo mi teprve 14 let a já do přítelovy rodiny zapadla velmi rychle. Oblíbila jsem si jeho bratry i tátu, ale nejdůležitější pro mě byla má tchýně.
Moje matka se stala spíš paničkou dvou pejsků a v mých 12 letech jsme jí s bratry tak trochu vypadli z rukou. Po rozvodu s mým otcem jsme nedostávali to, co děti potřebují. Ani zájem, ani lásku, ani čas. Svou tchýni jsem poznala v pravý čas. Vždy mě nakrmila, oblékla, povídala si se mnou a skutečně mě brala jako svou dceru. Když jsme se s přítelem vzali a narodily se nám děti, byla nám velkou oporou. Manželovi rodiče nám pomohli vybavit domácnost a všeobecně nám velmi usnadňovali start do života. Tchýně nám pomáhala radou i skutkem.Od kolegyně z práce koupila starší oblečení pro miminka a starší růžový kočárek a řekla: „To stačí, je to na chvíli.“ Já vše vyprala a vyžehlila a brala to tak, jak to je. Tchán pomohl manželovi vyzdít bytové jádro nebo opravit auto. A my zase jezdili k nim na chalupu, kde jsme pracovali a pomáhali, s čím bylo třeba. Prostě jako jedna velká šťastná rodina. Tchýně mě naučila vařit a vysvětlila mi, jak zacházet s potravinami, a naučila mě i různé další zlepšováky.
Když se mi narodil první syn, bylo mi 19 let a o životě jsem nevěděla nic. Bála jsem se, abych vše zvládla a dětem nic nechybělo. V mých očích byla tchýně velmi obětavá a schopná matka a skutečně mi byla příkladem. Kluci vyrostli a stali se z nich skuteční muži. Za své syny jsem vděčná. Jsou zdraví a úspěšní a myslím, že jsou i šťastní.
Díky nejstaršímu synovi jsem babička a mám krásnou vnučku a vnuka. Moje snacha si však myslí, že její děti tchýni k ničemu nepotřebují. Stala jsem se jen peněženkou, bez jakýchkoliv nároků. Snacha se mnou vede nelítostný boj a já už prostě nemůžu.
Na Vánoce pošle dlouhý seznam i s odkazy, co mají příbuzní dětem nakoupit. Vydržela jsem to troje Vánoce a narozeniny. Teď už kupuju vnoučatům, co se mi líbí, ale vždy to se snachou raději konzultuju. Jednou jsme se domluvili, že se u nich stavím. Poslala jsem jim čas z navigace, že přijedu ve 14:42. Přijela jsem přesně. Nechtěla jsem zvonit, abych nevzbudila malého, kdyby spal. Prošla jsem zahradou ke vchodu, zaklepala a vzala za kliku. Syn už mi šel otevřít a v tu chvíli do chodby vstupovala i snacha s malým v náručí. Syn se jí ptá: „Už je malý vzhůru?“ A ona spustila, že by býval ještě spal, kdyby si tam každý nechodil, jak se mu zlíbí. Dotklo se mě to a chtěla jsem odjet. Snacha přišla k autu a asi se chtěla omluvit, ale místo toho říká: „Všichni dělají, co já chci, jen ty si děláš, co chceš ty.“ Pak se vzali a na svatbu šel jen její otec a můj druhý syn. Přirozeně nám to bylo líto. Kdyby nám řekli, že se vzali, asi bychom to zvládli, ale přišlo svatební oznámení a my se ustrojili jako na svatbu. A až na jejich zahradě jsme se dozvěděli, že už jsou manželé nějaký ten týden.
Snacha nemá dobré vztahy se svou matkou. Když mluví o mámě, myslí mě. A já si myslela, že když se s mámou nevídá, bude ráda za mou podporu. Ale nebyla. Když ji požádám, aby u mě děti mohly spát, dá mi termín za osm týdnů. Můj syn za mnou sám nesmí. Nesmí ani plánovat mé návštěvy u nich. Prý nic neví a nemá přehled. Ani společně ke mně nejezdí. Když jsem je jednou zase takhle zvala, povídá mi snacha: „V sobotu nemůžeme, máme tady velkou návštěvu. Budou tady úplně všichni, tvoji synové, babičky a známí.“ No, jen já nebyla zvaná. Proč mi to ale říkala? Chtěla mi ublížit?
Jezdím jako vedoucí na dětské tábory a prý se se synem dohodli, že jejich děti na žádné tábory jezdit nebudou. A to prý platí i pro ty mé. I pro všechny jednodenní akce. Když jedu na hory s přáteli, kteří mají děti, a požádám, zda bych s sebou mohla vzít i vnoučata, snacha mi řekne, že si je smím vzít, jen když budu sama. Když mi je dává na víkend, upozorní mě, že nemám pracovat na zahradě, ale že se mám jejím dětem věnovat.
Vnoučata u mě pečou, malují temperami, čteme pohádky, jezdíme po dětských akcích, a dokonce jsme byli i lyžovat. Děti mě mají moc rády a vždy, když mě vidí, prosí, aby u mě mohly spát. Ale snacha je neoblomná: „V týdnu nemáme čas a o víkendu to chceme dětem vynahradit.“ Říkám jí, že jí pohlídám děti, když budou nemocné, ale ona je dá raději sousedce. Když si s ní povídám, je to jako slovní přestřelka, kdo z koho. A tak jsem se naučila se o ničem moc nebavit. Nezmiňuji látky na dětské oblečení, typ bot ani přínosy domácí stravy.
Ptá se mě, zda jí zavolám, když budou děti brečet. Nebrečí, jsou šťastné. Ale vnučka už minule přišla s tím, že jí maminka říkala, že když jí bude smutno, hned si pro ni přijedou. A co se nestalo? Vnučka večer volá mámě a pak se snaží jakoby brečet. A za dvě minuty spala. V podstatě děti vidím, když se u nich zastavím, tak jednou za 14 dní. U mě smí být asi čtyřikrát za rok. Snacha mi už oznámila, že se s mým synem dohodla, co se mnou bude, až zestárnu. Jsem vyděšená. A mám být proč. Pokud si prý nezvládnu udělat dřevo na zimu, bude mi líp v domově důchodců.
A tak to vyprávím kamarádkám, jak moc mě to mrzí. A nebudete věřit tomu, kolik takových nechtěných babiček je.
Stala jsem se rukojmím své snachy?
Opravdu si myslíte, že žena, která vychovala vašeho milovaného muže, je nezodpovědná a nehodná vaší důvěry? Nadiktuje vám tchýně volné termíny na hlídání a vy jí schválně navrhnete jiné? Může vás tchýně něco naučit?
Děti nám odrostly, nechali jsme je vylétnout z hnízda a zodpovědně je připravili do života. Dům je prázdný a tichý jako nikdy dřív. V té samotě je vám útěchou a štěstím, když zase slyšíte dětský smích. Takové okamžiky jsou mi vzácné. Chybí mi ten shon okolo tří synů, úsměvy i to, že jsem potřebná. Učím se naplnit si život novými radostmi, ale vztah s mojí zatím jedinou snachou mě moc trápí. Rodina je pro mě vším.
