Článek
Je mi padesát. Děti odrostly a mají své životy. S posledním partnerem jsem se rozešla před dvěma roky. Žiju na chatě, kterou už pět let rekonstruuji. Většinu prací okolo domu jsem se naučila dělat sama. Mám třicet let vlastní firmu a s kamarádkou jsem rozběhla projekt pro děti z pěstounských rodin. Člověk by řekl, že na samotu vlastně ani nemám čas.
Vlastně cítím, že se uměle zaměstnávám, aby mě samota nepohltila. Nikdy jsem vlastně nežila sama. Vyrůstala jsem ve velké rodině a už ve čtrnácti letech jsem poznala svého prvního manžela. Měli jsme spolu dva syny. Po rozvodu přišlo pár seznamkových lásek a ve třiceti letech jsem poznala svého druhého manžela. Narodil se nám třetí syn, postavili jsme dům a vybudovali další firmu. Ani toto manželství nevydrželo. Následoval tříletý vztah a po něm ještě jeden, roční.
Kromě krátkých mezer jsem byla pořád v jednom kole. Dům, zahrada, děti, partner, práce, uvařit, uklidit, zařídit…
V létě mi nejmladší, sedmnáctiletý syn oznámil, že jde hrát fotbal k tátovi. Bylo mi tak nějak jasné, že teď bude mnohem víc u otce než u mě. Začala jsem mít strach, že na samotu, která mě čeká, nebudou stačit ani pes, ani kočka.
A pak mi zemřel táta. Většinu života jsme neměli jednoduchý vztah, ale časem přišlo smíření. Rád mě viděl a ve všem na mě spoléhal. Jeho odchodem mi ubyla jedna velká starost. Ale také táta, který mě potřeboval. A protože nemám vedle sebe partnera, všechny změny a ztráty prožívám mnohem intenzivněji.
Samozřejmě jsem se pokoušela někoho poznat. Vždycky, když jsem se po dalším „skvělém“ pokusu o seznámení vrátila do té své samoty, otevřela jsem si šampus. Byl to krásný pocit, že už HO nemusím táhnout za sebou. Ráno ale zase přišel depresivní pocit, že snad už navždy zůstanu sama. Mám přehnané nároky, když chci, aby muž byl rovnocenným partnerem?
Tak jako většinu lidí i mě utvořila prožitá léta a draze vykoupené zkušenosti. Naučila jsem se spoléhat sama na sebe. Kromě ženských disciplín ovládám ještě kutilství, stavitelství, kamenictví, stěhování, zahradničení… a další profese. Zkrátka jsem se stala ženou, která zdánlivě nikoho nepotřebuje. Jenže umět všechno zvládnout sama ještě neznamená chtít všechno dělat sama.
Muži, kteří o mě stojí, nejsou těmi, se kterými bych chtěla sdílet život. A ti, se kterými bych ho sdílet chtěla, jako by neexistovali. A tak se samota někdy zdá jako ten nejlepší nápad.
Tak to vypadalo ještě v létě, když tu byl syn, dny byly dlouhé a já měla plné ruce práce na zahradě. Jenže dny se krátí. Večer zavřu dveře, sednu si a uvědomím si, že jsem tu zase sama. A najednou mám pocit, že samota není něco, co jsem se naučila zvládat, ale něco, v čem jsem uvízla. A čím déle v ní zůstávám, tím víc ji vnímám jako osobní prohru.
Po letech péče o děti, partnery, dům a domácnost mám konečně čas sama na sebe. Dělám spoustu věcí, na které jsem dřív neměla čas. Jenže žádná z nich není dost účinným lékem na samotu.
Před vámi všemi, kteří jste sami šťastní, smekám. Jak jste se dokázali přizpůsobit? Jak jste z tvora, který odjakživa žil ve společenstvích a tlupách, dokázali udělat samotáře?
Šťastného samotáře!?
