Článek
Rozvodem rodičů se nerozpadá jen manželství. Rozpadá se také svět dítěte. Střídavá péče může být spravedlivým řešením pro oba rodiče, ale znamená to automaticky, že je spravedlivá i pro dítě? A pokud jsme dítě celé roky chránili před každým nepohodlím, jak od něj najednou můžeme očekávat, že tak zásadní změnu zvládne?
Asi se shodneme na tom, že pro své děti chce většina rodičů to nejlepší. Dobré úmysly však vždy nekončí dobrými výsledky. Bohužel patent na rozum nemá nikdo, výchovu dětí nás ve škole neučili, a tak občas tápeme, co je správné a co je už moc. On nám často chybí i správný přístup ke vztahům. Pokud nemáme správný příklad ve vlastní rodině, později tápeme a správnou rovnováhu neumíme najít. Nechci vůbec moralizovat, jen vám chci dát nahlédnout do svého nitra, svých myšlenek a zkušeností.
Jak to začíná? No, vlastně koncem lásky. Mám s ním zůstat jen kvůli dětem? Mám přeci právo být také šťastná. Zkusíte nějakou terapii a po pár měsících už vidíte, že to dohromady nedáte. Když stojíte před oltářem, slibujete si věrnost, oporu a lásku. Když se rozhodnete mít děťátko, zvažujete všechny aspekty okolo. Jsem zralá mít dítě? Zvládnu to? Bude partner plnit roli otce? Uživí nás?
Řeknete si, že to zvládnete, že si to moc přejete, a začnete na miminku pracovat. Ono to třeba ani hned nejde a po pár letech snažení je potomek tím, co vás udělá šťastnými rodiči. Nebojte, nezapomněla jsem, že existují i matky samoživitelky. V tom vidím trochu jiná úskalí, ale to tu teď rozebírat nechci. Oba se dítěti věnujete na maximum. Otec hned po práci jde na procházku a jeho syn nebo dcera je pro něj vším. Stejně jako pro matku. V té euforii si možná ani nevšimnete, že miminku je už pět nebo deset a že vlastně pořád spí v ložnici a stále ráno pláče, že chce zůstat doma s maminkou. Začnou se rozcházet názory na výchovu, partneři netráví čas úplně bez dětí. Nešoupnou je k babičce a neudělají si hezký víkend, protože ratolest by to nedala a určitě by plakala. Postupně se partneři odcizují, nevědí, co je divadlo nebo společná večeře. Dítěti je nejlépe s rodiči. Až jeden jde na večeři s někým jiným. Úplně v klidu, vždyť je to jen kamarád a o malou je postaráno, vždyť tatínek je doma.
Po pár měsících je rozvod na stole. Žena odchází a hledá si bydlení. Dítě zůstává u otce a trápí se. Dceři je 11 let. V ložnici rodičů měla matraci, peřinu i dost hraček. Po pár týdnech se matka vrací pro dceru a požaduje střídavou péči. Dcera se cítí být matkou opuštěna. Střídavá péče začne zdánlivě fungovat. S dcerou se každou neděli stěhuje i klec s potkanem, deka na spaní, dečinka z inkubátoru, špunty do uší a tři metroví plyšáci. Když si dcera lehá, v podstatě v plyšácích sedí, všude se musí svítit a každých deset minut se dcera znovu a znovu dožaduje pobytu v ložnici. Matka má nového přítele, a tak žádá exmanžela, aby dcera už spala ve svém pokoji, že i ona ji to učí. Matka jezdí s přítelem na drahé dovolené, ale bez dcery. Dcera šílí a začne odmítat chodit k otci, aby si maminku ohlídala a ta nikam bez ní nejezdila. U mámy holka sedí v bytě, kde je až osm hodin na telefonu a do půlnoci s maminkou koukají na filmy. U táty sedí sama v obýváku, který je v jiném patře než kuchyň, jídelna a otec. Dcera se začíná vymykat kontrole. „Budeš mě nutit, abych se v sobotu učila? Víš, že tě to bude mrzet.“ „Ty mi to nekoupíš? Kvůli komu tady jsi?“ Když ji matka přiveze k otci, dcera uteče přes město zpět k mámě. Předávání trvá i hodiny, holka žmoulá dečinku z inkubátoru a chce být pánem situace. Křičela, držela se zábradlí, utíkala pryč, vyhrožovala rodičům… A vše se svádělo na ADHD. Nikdo neviděl, jak šíleně se ta holka trápí. Když jsem ty situace pozorovala, věděla jsem, že holka potřebuje psychologa. I ti rodiče. Bohužel se začalo řešit až její chování, místo aby se někdo včas zamyslel nad tím, co vlastně prožívá. Nakonec to skončilo psychiatrem a medikací. Ne každý případ je takhle šílený.
Jednou jsem pozorovala klidný rozvod, respekt z obou stran a velkou lásku k dítěti. Klukovi byly teprve dva roky, když si tatínek našel jinou ženu. Kluk šel do péče matky. Oba rodiče byli velmi rozumní a dítě si předávali, kdy chtělo a jak to bylo jen možné. Syn se od otce vracel nachlazený a postupem času se zjistilo, že špatně reaguje na změny ve vytápění. Každý přesun znamenal dvoudenní rýmu nebo chrapot a zhoršení ekzému. Syn postupně vyrůstal a už mohl říct, co chce. Chtěl vidět mámu i tátu, ale nechtěl přejíždět. Každou chvíli ze školy k jednomu nebo k druhému rodiči. Začalo mu záležet na oblečení, občas dostal dražší kousek, a když si ho chtěl vzít na sebe, měl ho u druhého rodiče. Otec jel důstojnou výchovu a matka ráznou, ale milující. Syn měl v hlavě zmatky a začal rodiče střídat podle toho, kde měl akci nebo kamarády. Když byl na hranici plnoletosti, oznámil matce, že to přejíždění nesnáší a že zůstane u otce a přijede jen občas na návštěvu.
Na jedné straně chápající, rozumní rodiče a na druhé dítě, které je nucené mezi nimi lítat a celý svůj svět si zabalit do jednoho batůžku.
Kdyby byly děti skutečně na prvním místě tak, jak většina rodičů hlásá, možná by se tolik manželství nerozpadalo. Možná bychom se víc snažili vztahy zachránit, místo abychom hledali štěstí jinde. Máme přece právo být šťastní. Ale co naše děti? Mají také právo na svůj domov, na mámu a tátu, na svět, který jsme jim sami vytvořili. A který jim pak ze dne na den rozbijeme. Ony se přeci rozvádět nechtěly. Proč by měly trpět? Nebo by střídavá péče vypadala tak, že by děti zůstaly doma.
Hodně matek říká: „Pokud moje dítě nechce jet na školu v přírodě, nebudu ho nutit. Pokud dítě potřebuje spát s námi, nebudu ho nutit spát v pokojíčku.“ Někdy si ale říkám, jestli za tím vším není také naše vlastní pohodlí. Nechce se nám dítě uspávat v jeho pokojíčku, v noci ho tam odnášet nebo k němu běhat, kdykoli zabrečí. A tak si řekneme, že respektujeme jeho potřeby. Jenže čí potřeby vlastně respektujeme? Jeho, nebo svoje?
Viděla jsem děti, o které se staral jen otec, protože matka sportovala a vedla kroužky pro druhé děti. Někdy vídám rodičovské paradoxy. „Moje dítě nemusí dělat tohle a tamto, ať si řekne.“Ale pak se matka ptá: „Mému synovi jsou tři roky a stále máme zámky na šuplících, trhá nám žaluzie. Kdy to přejde?“Odpovídá jiná matka: „U nás to skončilo v pěti.“
Kam až ta benevolentní výchova zašla?
Děti jsou nešťastné, přecitlivělé, nevydrží sebemenší stres. A vy je z toho jejich království vytrhnete a řeknete jim, že už bude vládnout někdo jiný a ony se musí podřídit. Cože? Vždyť to nikdy nemusely. Proč teď a najednou? Tak se začnou bránit. Můžete oponovat, že vy se nerozvedete a že vám to takhle vyhovuje. Na vztah jsou vždy dva. Oba nemusí být vždy zdraví. Občas musí máma do nemocnice, anebo dítě samo bez mámy.
A nejen kvůli tomu musíme naše děti vést k samostatnosti. Ale také kvůli tomu, aby zvládly první neúspěchy ve škole, první rozchody, řev šéfa, krach firmy nebo smutek v rodině.
Některé dnešní děti vyrůstají v přesvědčení, že se celý svět točí kolem nich. Nemusí doma pomáhat, nemusí respektovat prarodiče, nemusí dělat nic, co se jim nechce. A když se jim něco nelíbí, dokážou pořádně potrápit celou rodinu. Jenže svět za dveřmi domova takhle nefunguje. A jednou na to narazí. Přesto si nezaslouží přijít o domov. O místo, kde mají všechny své věci a kde mají oba své rodiče. I když ne vždy pospolu.
Když z dětí uděláte křehké bytosti, rozvod je může zasáhnout mnohem víc, než jste si vůbec dovedli představit. A střídavá péče jim může situaci ještě ztížit. Dva domovy, dvoje pravidla, dva různé přístupy k výchově. A pokud si rodiče najdou nové partnery, mohou být najednou i čtyři dospělí, z nichž každý má trochu jinou představu o tom, co dítě smí, nesmí a musí. U mámy něco platí, u táty ne. Co jeden dovolí, druhý zakazuje. A dítě se musí neustále přizpůsobovat. Přitom je to pořád stejné dítě, které by potřebovalo především klid, jistotu a jeden domov. Pokud si uvědomíme, že nás děti potřebují oba a potřebují jedno zázemí, pochopíme, že rozchod je něco, co si nemůžeme dovolit.
Ale musím být spravedlivá a připustit, že jsou vztahy, které je lepší rozpustit, protože jsou velmi toxické a dětem škodí. Tady si dovolím jeden příklad střídavé péče, u kterého mi přišlo, že to děti zvládaly. Byly už v pubertě. Děti byly u otce celý měsíc. Matku viděly každé úterý, když je vezla na trénink, a každý druhý víkend. Ale celý měsíc měly jedno DOMA.
Přála bych si, abychom svým dětem, byť ve jménu lásky, neubližovali. Mysleme na to, že posláním rodičů je postavit děti do života a naučit je v něm obstát. A pokud se jednou rozhodneme jít každý svou cestou, nezapomínejme, že naše děti si tu svou nevybraly. Ony se rozvádět nechtěly. Chtěly jen mít mámu, tátu a svůj domov.
