Článek
3. Kapitola: První trhliny
První týden po Julianově odjezdu se nesl ve znamení horečné práce. Eva nenechala nic náhodě. Procházela staré účetní knihy, mluvila s nájemci a snažila se najít způsob, jak z panství Windermere opět udělat prosperující místo. Zjistila, že cornwallská půda sice v zimě spí, ale klíč k záchraně leží v opuštěných lomech na žulu na severním okraji pozemků. Pokud by se jí podařilo obnovit těžbu a prodat kámen na stavbu nových londýnských doků, sázku by vyhrála.
Jenže ne všichni na panství jí drželi palce.
„Lady Evo! Musíte jít se mnou, hned!“ vtrhl do knihovny starý správce Thomas, celý udýchaný a bledý strachy.
Eva odložila brk a okamžitě vstala. „Co se děje, Thomasi?“
„V lomu… někdo v noci poničil hlavní těžební stroje a prořezal lana u kladkostrojů. Bez nich ten kámen z rokle nedostaneme. A co je horší, dělníci se bojí. Říká se, že je to prokletí.“
Když Eva dorazila na místo, našla tam jen hlouček vyděšených mužů a spoušť. Lana byla přeříznutá čistým, ostrým řezem – tohle nebylo žádné prokletí ani nehoda, ale chladnokrevná sabotáž.
V ten moment se ze stínu stromů vynořil jezdec na černém koni. Byl to Julian Vance. Elegantní, klidný, v drahém jezdeckém kabátě. Seskočil z koně a prošel kolem mlčících dělníků až k Evě. Pohlédl na zničená lana a pak zpátky na ni.
„Zdá se, lady Evo, že vaše plány na záchranu dostaly trhlinu dřív, než vůbec začaly,“ pronesl tichým, hlubokým hlasem.
Eva zaťala pěsti, v očích se jí zablesklo. „Byl to váš člověk? Chcete vyhrát tak moc, že se snižujete k sabotáži, lorde St. Claire? Slíbil jste, že nebudete zasahovat!“
Julian k nej přistoupil tak blízko, že slyšela jeho dech. Jeho tvář zvážněla a úsměv zmizel. „Možná jsem bezcitný obchodník, ale své slovo držím. Já to nebyl, Evo. Ale v jednom jsem měl pravdu – Blackwood a Windermere skrývají víc nepřátel, než si myslíte. Otázkou je, jestli mě teď požádáte o pomoc… nebo budete dál riskovat všechno kvůli své hrdosti.
