Článek
4. Kapitola: První krok do neznáma
„Odmítnout vaši pomoc by znamenalo vzdát se bez boje, lorde St. Claire,“ pronesla Eva s bradou vztyčenou, přestože jí v lomu kolem nohou vířil chladný prach. „A to já nedělám. Vaši nabídku pomoci však nepřijímám jako milodar. Beru ji jako součást naší dohody. Vy mi pomůžete odhalit sabotéra, protože pokud mi někdo ničí majetek, ničí tím i vaši budoucí zástavu.“
Julian ji chvíli pozoroval s nečitelným výrazem, než pomalu přikývl. „Logické vyústění, lady Evo. Moji muži z Blackwoodu dohlédnou na to, aby se k lomu v noci nikdo nepovolaný nepřiblížil. Ale opravu strojů a zprovoznění těžby už musíte zvládnout sama.“ S těmito slovy se vyhoupl do sedla svého vraníka a bez dalšího slova zmizel v mlze.
Následující dva týdny byly pro Evu zkouškou ohněm. Přestala nosit hedvábné šaty a vyměnila je za prostý, pevný vlněný oděv. Trávila dny v lomu, pomáhala Thomasovi shánět nová lana z nedalekého přístavu a osobně dohlížela na kováře, který opravoval poškozené ozubené hřídele těžebních strojů. Dělníci, kteří zpočátku na mladou šlechtičnu shlíželi s nedůvěrou, si jí začali vážit. Viděli, že s nimi mrzne v ranní jinovatce a odmítá se vzdát.
Třetího týdne v podvečer, právě když z lomu odjížděl první povoz naložený kvalitní šedou žulou, se u brány Windermere nečekaně objevil známý jezdec.
Julian Vance dorazil bez ohlášení, přesně jak Eva podvědomě čekala. Našel ji v konírně, kde zrovna kontrolovala krmivo pro koně.
„Slyšel jsem, že z vašeho lomu odjel první náklad, lady Evo,“ promluvil Julian ze stínu u vchodu. „Přijel jsem se přesvědčit, zda jsou ty zvěsti pravdivé.“
Eva se otočila, unavená, s drobnou šmouhou od sazí na tváři, ale s vítězným jiskřením v očích. „Jak vidíte, lorde St. Claire, první splátka mého dluhu je na cestě do Londýna. Vaše sázka možná nebyla tak jistá, jak jste si myslel.“
Julian udělal krok k ní. Světlo lucerny mu ozářilo tvář, ve které poprvé nebylo vidět chladného obchodníka, ale muže fascinovaného ženou před ním. Vytáhl z kapsy čistý lněný šátek, natáhl ruku a jemně, téměř neznatelně jí otřel saze z tváře. Eva ztuhla, překvapená tou nečekanou něžností.
„Podceňujete mě, Evo,“ zašeptal s úsměvem, ze kterého jí přeběhl mráz po zádech. „Já nerad prohrávám. Ale sledovat váš boj… to je ta nejzajímavější podívaná, jakou mi tento zapomenutý kraj mohl nabídnout.
